Útok zákeřného netopýra

Bývaly doby, kdy noční běhy na táborech nebo sportovních soustředěních byly skutečně hororovým zážitkem.

Dnes by rodiče dětí organizátory za takový noční běh asi zažalovali.

Žádný běh ve skupince, ale každý hezky sám, bez baterky, starty s velkým časovým odstupem.

Noční běh byl většinou vyhlášený nečekaně, budíčkem po půlnoci, vytržením z hlubokého spánku. Kontrolní hlídky se vyžívaly ve strašení malých dětí. Děti se při nočním běhu běžně ztrácely. Mnohé se před startem třepaly strachy jak osiky. Zvláště poté, co si vyslechly hrůzostrašné příběhy svých zkušenějších kamarádů. Některé pak běžně při nočním běhu utrpěly šok z leknutí.

Ale když jste takový běh přežili, tak jste měli vzpomínku na celý život.

Na jeden takový běh mám také doživotní vzpomínku, ale z trochu jiného důvodu než by člověk čekal. Tehdy byla tmavá, bezměsíčná noc, na cestu svítily jen hvězdy. Ještě rozespalým nám vedoucí dávali pokyny, které jsme vůbec nebyli schopni vnímat, pak nám na krk pověsili kartičku pro záznam kontrolních stanovišť a vypustili nás do tmavé noci. Některá stanoviště byla označena blikajícím, červeným světlem baterky. Jinde vás zase k další kontrole s nějakým hezkým překvapením, nasměrovala hlídka na stanovišti. Samozřejmě až poté, co vás předtím k smrti vyděsila.

Na jedno ze stanovišť se muselo běžet přes rozlehlou louku na okraj lesa k blikajícímu červenému světlu, které bylo, jak člověk zjistil až na místě, připevněno na visícím, kývajícím se oběšenci. Zatímco se vaše pozornost soustředila na oběšence, tak po vás zezadu chňapla, a vybafla na vás, strašící hlídka. Moc hezký zážitek, jako dělaný pro dočasnou nebo trvalou ztrátu řeči či posttraumatický šok.

Přesto pro mě tahle kontrola nebyla zdaleka tak děsivá, jako zážitek, který jí předcházel a který jsem, na rozdíl od strašení, vůbec neočekával.

Zaostřil jsem zrak na sotva viditelné, slabě blikající červené světlo na okraji lesa a rozběhl se. Postupně jsem zrychloval a soustředěně pozoroval světlo, které chvílemi mizelo a zase se objevovalo na obzoru. Najednou jsem ucítil, jak mi něco přeletělo nad hlavou a lehce se to dotklo vlasů. Ruka mi vyletěla nad hlavu, ale už to bylo pryč. Fuj, to bylo pěkně nepříjemný. Úplně mě to vylekalo. Že by snad vyplašený pták?

Opět jsem zrychlil. A pak jsem ten náraz ucítil znovu. A znovu. Najednou to všechno začínalo nabývat děsivé intenzity.

„Uááááá, Chchrrrr“, začal jsem napůl ječet a chroptět.

S hrůzou jsem si uvědomil, že na mě asi nalétává velký netopýr. Pocítil jsem hluboce zakořeněnou, podvědomou hrůzu z netopýrů, kterou máme asi nějak archetypálně spojenou s upíry sajícími krev a jinými bytostmi z podsvětí.

Cítil jsem, jak se mi netopýr čím dál tím víc zamotává do vlasů a jak mi jeho tuhá, blanitá křídla plácají do hlavy i do obličeje.

Jako smyslů zbavený jsem úplně letěl tryskem po louce, rukama se mlátil do hlavy a snažil se netopýra setřást. Ale čím víc jsem se ho snažil setřást a čím rychleji jsem běžel, tím víc se mi netopýr zamotával do vlasů, jeho křídla mi plácala již i do krku – začal jsem mít panickou hrůzu z toho, aby se mi do něj nezakousnul. Měl jsem pocit, že to musí být nějaký obří exemplář. Při běhu jsem vydával zoufalé zvířecí skřeky.

Po chvíli jsem, vyčerpán svým sprintem, začal lapat po dechu, pak už jsem ho nemohl ani popadnout a nakonec jsem musel zpomalit až do zastavení. Netopýr v tu chvíli zároveň ustával v mávání křídly, až přestal úplně. Opatrně jsem si šáhnul do vlasů a ….. nic, byl pryč. Úlevou jsem vzdychl. Asi se mu podařilo se z vlasů vymotat. Zbrocený potem jsem se vydýchával, zpracovával svůj zážitek a opatrně pátral ve tmě, připraven na další útok vetřelce.

Najednou jsem ucítil, jak mě něco škrtí a stahuje kolem krku.

Opatrně se dotýkám krku a nahmatávám … provázek od kontrolní karty. Jak jsem běžel, tak se mi karta, i s provázkem, přemístila na záda a provázek, zamotaný a zkroucený do spirály, mě teď škrtil.

A pak mi to najednou sepnulo.

Začal jsem se, s lehkým nádechem hysterie, zajíkavě smát.

Tím netopýrem byla …

… moje kontrolní karta. Čím rychleji jsem totiž běžel, tím víc mi karta, připevněná na provázku, plácala do hlavy a znásobovala moji hrůzu. Tmavá noc a moje představivost vykonaly své a z kontrolní karty na provázku stvořily děsivého, krvelačného netopýra (přitom v našich končinách se netopýři, chudinky, živí jen hmyzem). Noční běh mi ještě připravil pár šokových zážitků, ale tomuhle už se nic nevyrovnalo.

Ne nadarmo se říká „strach má velké oči“.

Zážitek s „netopýrem“ byl pro mě velkou životní lekcí a ukázkou toho, co dokáže naše představivost – jak živý, a přitom nepravdivý, obraz umí mysl vytvořit.

Transformace strachu – terapie tmou a netopýrem

Zkušenost s netopýrem možná také přispěla k mé pozdější podivné zálibě. Abych se naučil pracovat se svým strachem, tak jsem se, ještě jako kluk, po nocích procházel v lese u naší chaty. Bez baterky, po tmě, spoléhaje jen na své, jak již víme ne příliš spolehlivé, smysly. Z toho, co zpočátku začalo jako trénink překonávání strachu z neznámého, se později stala moje oblíbená kratochvíle. S příjemně mrazivým pocitem, naslouchaje zvukům nočního lesa, jsem si, s lehkostí v srdci, užíval svoje noční procházky v lese. Stejně tak se nyní rád za tmy procházím po naší divoké zahradní džungli a v okolí, čímž zase pro změnu tak trochu děsím svoji milovanou ženu, když mě hledá a ze zápraží volá, hlasem plným obav, moje jméno do tmavé noci.

Jo, a na netopýra, tentokrát skutečného, jsem si už taky šáhnul. Bylo to na dovolené v Řecku, kde se jeden často, přichycen na hrbolaté zdi, zdržoval u našeho obydlí a poletoval si tam i za dne. Kůže jeho blanitého křídla byla na dotek až překvapivě příjemně hebká, dokonce jsem přežil i plácnutí jeho křídla do mé tváře. Prostě malý, roztomilý, létající saveček. Možná bych zvládl pohladit i nějakého většího savce z řádu letounů. Myslím, že takový kaloň – Pteropus vampyrus, přezdívaný „létající liška“, s rozpětím křídel přes 1,5 metru, by mohl být tou správnou výzvou. Sice je to vegetarián a živí se hlavně ovocem, ale kousnout prý umí pořádně.

Stejně ale už nikdy nezapomenu na to, že i „netopýr“ z kartonu může být pěkně zákeřný a životu nebezpečný.

Přidat komentář