Je noc, hodina mezi psem a vlkem, právě se dusíte jedovatými výpary, které vnikají přímo do útrob vašeho těla a těsně kolem vás teče roztavená, krvavě rudá hornina hořící modrým plamenem. Pár kroků od vás je jezero, ve kterém je místo životodárné vody horká, smrtonosná žíravina.
Výjev jak ze samotného pekla.
Už to by samo o sobě stačilo. Ale to je teprve začátek, to skutečné peklo na vás teprve čeká.
Železnou tyčí odlamujete ještě horkou, tuhnoucí horninu a těžké kusy horniny nakládáte do košů. Plně naložené koše, skoro dvakrát tak těžší než vy, pak ještě musíte vynést po rozbité stezce šplhající vzhůru po skále nad propastí. A poté, dusící se a k smrti unaveni po nepředstavitelné, několikahodinové dřině, se znovu vracíte do jedovatého oblaku síry v jícnu pekla pro další náklad.
Špatný sen?
Ne, to není žádná noční můra.
Jste totiž nosičem a horníkem těžícím síru na dně kráteru dřímající sopky Kawah Ijen v jedné z nejaktivnějších sopečných oblastí světa. Na východě Jávy, ostrova v Indonésii.
Povolání: nosič síry
Představte si, že pracujete na místě, kde v minulosti již zahynulo mnoho vašich kolegů.
Někteří zemřeli rychlou smrtí při nečekaném výbuchu náhlého výronu plynu v kráteru, ti ostatní, včetně vás, umírají pomalou smrtí kvůli, pro obyvatele vyspělého světa nepředstavitelným, život ohrožujícím pracovním podmínkám. Vaše práce vás den za dnem fyzicky čím dál tím víc ničí, a vy jste si toho vědomi. Navíc musíte denně dýchat jedovaté sirné výpary a sirný prach, které se ve vašem těle proměňují na ředěnou kyselinu sírovou, která vás rozežírá i zevnitř.
Jedovatý dech z nitra země a modrý oheň
Jedovatý dým stoupá z mohutných výronů směsi páry a sirného plynu, takzvaných solfatar. Sirné výpary po ochlazení na zemském povrchu kondenzují v rudou až sytě oranžovočervenou tekutou síru, která často ještě hoří. Při hoření se síra taví do krvavě rudé barvy a ve tmě hoří modrým plamenem. Místní tomuto úkazu říkají „api biru“ nebo „blue fire“ – modrý oheň, za kterým sem putují mnozí návštěvníci.
Sirné výpary z míst jejich výchozů na zemský povrch horníci svádí keramickým potrubím na několik míst, kde se výpary cestou ochladí a postupně kondenzují. Na těchto místech se pak tekoucí síra koncentruje a vzápětí díky postupnému ochlazování tuhne na povrchu a bledne do nám již známé sírově žluté barvy.
Ztuhlou síru horníci odlamují železnou tyčí a motykami a nakládají do pletených košů vzájemně spojených tvrdou a zároveň pružnou latí z bambusu. Poté koše, přeplněné těžkými bloky síry, nosí několik hodin denně na svých ramenou po obtížně schůdné stezce ve skalnatém terénu, ve kterém má většina lidí problémy i bez nákladu. Chybný krok na některých místech může znamenat smrtelný pád.
Po každém kroku se koše na bambusové lati rozhoupou a vibrace se přes lať, zařezávající se do ramenou, přenáší do celého těla.
Za jeden kilogram síry dostane nosič 1000 indonéských rupií, což je v přepočtu pouze asi 1,70 Kč.
Ještě poměrně nedávno to bylo dokonce pouhých 700 rupií.
Drobní nosiči zvládají nosit zátěž, která výrazně převyšuje jejich vlastní hmotnost, která je kolem 60 kg.
Někteří jsou schopni nosit až 100kg náklad, se kterým vykonají dvě, někdy i tři několikakilometrové cesty v těžkém terénu denně. Podle zdatnosti si mohou nosiči za den vydělat v přepočtu asi 100 až 300 korun. Na místní poměry je to velmi dobře placená práce, za kterou jsou horníci vděční, ale cena, kterou za to platí, je cenou nejvyšší. Cena v podobě zničeného zdraví a předčasného ukončení života. Všichni nosiči mají zdeformovanou páteř, zničená ramena a klouby, přetěžované nohy do tvaru „o“. Mezi rameny, v oblasti trapézového svalu, do kterého se zařezává lať zatížená nákladem, mají šedomodrý pás z modřin a podlitin. Místo napojení lopatkové a klíční kosti, které nese hlavní nápor zátěže, je silně zdeformované, jakoby zanořené do těla. Všichni nosiči také kašlou a trpí respiračními problémy z jedovatých sirných výparů.
Bezpečnost? Pojištění? Vybavení?
Nula.
Na jakoukoliv bezpečnost práce zapomeňte. Plynové masky horníci nenosí, protože jim vadí při práci a špatně se jim v nich dýchá. Raději si vloží do pusy a přes obličej kus látky nebo si zapálí „kretek“ – silnou indonéskou cigaretu z tabáku a hřebíčku, která jim částečně slouží i jako filtr. Místo pevných, horských bot mají na nohách žabky nebo holínky, často o pár čísel větší.
Stezka ze sopečného kráteru
Ze dna kráteru na jeho okraj je to asi kilometr, ale s 300m převýšením v členitém, skalnatém terénu, kde musíte dávat dobrý pozor na každý krok i bez nákladu. Poté musí nosič sejít ještě asi tři kilometry a 500 výškových metrů dolů po širší a rovnější cestě, která je ale místy značně strmá a v období dešťů velmi kluzká. Po cestě dolů se pohybují jakousi rychlochůzí až lehkým poklusem se sníženým těžištěm těla, aby mohli vyrovnávat pohyb těla ve vertikálním směru a co nejvíce tak omezit houpání košů na lati, která se s každým zhoupnutím zařízne do ramenou. Během chůze si také občas zručně přehodí lať z jednoho ramene na druhé, aby alespoň na chvíli ulevili přetížené části těla. Cesta nosičů končí na stanici, kde odevzdají svůj náklad k převážení. Nyní již část horníků nenosí síru na ramenou až dolů ke stanici, ale využívá určité „modernizace“ a z hrany kráteru vozí síru na kárkách vybavených brzdou. Z prudkého kopce vezou na kárce kolem 150 kilogramů. V podřepu, skrčení a ohnutí, držíc madlo kárky, běží drobní muži za svým nákladem, často třikrát těžším, než jsou oni sami.
Přitom vysmátí pokřikují na turisty ať uhnou a naznačují, že kárku nemohou ubrzdit.
Nekvalitní brzdy jim totiž slouží jen částečně a svůj náklad musí na prudkých úsecích s velkým úsilím přibržďovat tím, že se proti kárce zapřou celým svým tělem. Je-li již tak blátivý a kluzký povrch cesty navíc rozmoklý po dešti, tak jim nezbývá než běžet a klouzat spolu s kárkou, která postupně nabírá rychlost, tak dlouho, než se dostanou na rovnější úsek, na který již chatrné brzdy stačí.
Evropané, zhýčkaní civilizačními vymoženostmi, by v podobné práci nejspíš moc dlouho nepřežili.
Stačí si na chvíli vyzkoušet tlačit prázdnou kárku do prudkého kopce nebo si jenom vestoje potěžkat náklad, který nosiči nosí. Většina lidí nezvládne ani to. Jen si zkuste vzít třeba tyč a na každý konec tyče zavěsit 50kg pytel s obilím. Úplně by vám asi stačily i dva 25kg pytle. Většina lidí takovou zátěž ani neodlepí od země, natož aby ji ještě zvládla nosit několik hodin ve skalnatém terénu.
Přesto jsou zde i horníci, kteří tuhle práci dělají již desítky let a stále žijí. Ano, jsou nemocní, mají respirační problémy, bolí je žaludek, mají zdeformovaná těla a postupně nosí čím dál tím menší náklady, ale stále žijí. Jak je to možné?
Žijí navzdory své těžké práci. Nebo snad právě díky ní?
Pro člověka z vyspělého světa se jejich práce jeví jako neskutečná, mizerně placená dřina v šílených pracovních podmínkách, ale pro místní je to vysoce prestižní práce, na kterou jsou náležitě hrdí. Jsou hrdí na to, že jsou až násobně lépe placeni než zemědělci pracující na okolních plantážích, že mohou uživit své rodiny a umožnit svým dětem vzdělání, aby až budou dospělé, nemusely kráčet v jejich šlépějích. A určitě jsou také hrdí na to, že takhle tvrdou práci zvládnou. Jen málokdo by dokázal to, co oni.
Učitelé radosti ze života
Přírodní scenérie kráteru Ijen je něco úchvatného a ojedinělého. Máte pocit, jako byste se ocitli na jiné planetě nebo v tajuplné krajině z nějakého fantasy románu. Ještě mnohem víc mě však zaujal život horníků a jejich přístup k životu. Člověk by čekal, že někdo, kdo vykonává takovou práci bude fyzicky i psychicky úplně na dně, ale opak je pravdou. Z většiny nosičů síry přímo vyzařuje optimismus a radost ze života. Mají v sobě něco, co většina mnohem bohatších turistů – návštěvníků kráteru, ve svém životě marně hledá.
Jako by ve své těžké práci nalézali určitý druh povznášející svobody.
Jako by jim nezměrná tíha jejich práce a osudu dodávala určitou životní lehkost a nadhled. Vlastní smrtelnost a zničené zdraví berou jako něco přirozeného a daného, prostě to přijímají a neřeší to. Mnohé z nich prostupuje nepřehlédnutelná, prostá radost ze života. To je to, co jim dodává sílu a chuť žít. Pracují v samotném pekle, ale v srdci jako by měli ráj. Jsou požehnáni milostí, které se mnohým lidem západního světa, přestože oproti nosičům žijí v blahobytu, zdaleka nedostává.
Mnozí nosiči s úsměvem na rtech vesele zdraví turisty, a dokonce s nimi, i mezi sebou navzájem, ještě vtipkují.
Někteří z nich, když si všimnou, že je fotíte obtěžkané nákladem, se ještě usmějí od ucha k uchu a zdvihnou palec. Zkrátka mají v sobě něco, co většina turistů z vyspělých zemí ztratila a marně hledá. Mají v sobě vděčnost, pokoru a zároveň z nich vyzařuje vnitřní radost z pouhého bytí.
Nestěžují si na těžkou práci v nelidských podmínkách nebo na nepřízeň osudu.
Svoji práci, byť je to především kvůli nedostatku jiných, lépe placených pracovních příležitostí, dělají dobrovolně.
Ani jednou jsem nepostřehl, že by si nosiči alespoň ulevili nějakou jadrnou poznámkou, když se museli vyhýbat nemotorným turistům, kteří jim narušovali tempo výstupu a překáželi na úzké skalnaté stezce. Zvolnili tempo anebo zastavili, trpělivě počkali a pak pokračovali dál v obtížném výstupu. To u nás by vás člověk s takovým nákladem, navíc totálně vyčerpaný, poslal víte kam.
Po celodenní dřině horníci odpočívají a přespávají v provizorní „ubytovně“, ve které „pokoje“ připomínají spíše malé dřevěné kotce bez oken, ve kterých se nemohou ani postavit.
Kde se v nich bere ta vnitřní síla a radost ze života?
Snad je to místní kulturou a přístupem k životu. Zdá se, alespoň v těchto končinách, že čím méně toho tito lidé mají, tím více se dokáží radovat ze života samotného a z těch nejobyčejnějších věcí. Prostě neřeší žádné pseudoproblémy.
Aby svět byl vyvážen, tak jako protipól můžete vidět některé turisty, kteří se nechají od horníků nosit na nosítkách nebo vozit na kárkách nahoru na hranu kráteru a pak opět dolů. A to přesto, že jediná hmotnost, kterou musí tito turisté nést, je ta jejich vlastní. U lidí, kteří z nějakého důvodu nemohou chodit je to pochopitelné, ale jinak? Člověku je z toho tak trochu trapně za ně. Na druhou stranu jsou tito lenoši pro nosiče úplným požehnáním a jedinečnou příležitostí k přivýdělku. Za jedno vynesení nebo svezení turisty dostanou stejnou částku jako za několik dní tvrdé práce. Stejně tak si mohou přivydělat, když prodávají kousky síry odlité do formiček ve tvaru želvičky, zajíčka nebo kraba, nebo když s turisty zapózují na společné fotce. Často také fungují jako neoficiální průvodci na dno kráteru, kam turisté z bezpečnostních důvodů oficiálně nemají povolený přístup.
Při cestě na dno kráteru na turisty totiž číhá několik život, nebo minimálně zdraví, ohrožujících rizik.
Většina z nich se však při troše opatrnosti a informovanosti dá eliminovat. Na skalnaté stezce hrozí riziko pádu, při změně větru se můžete snadno nadýchat sirných výparů a poškodit si sliznice. Neznalí turisté se mohou poleptat i při pokusu o osvěžení se ve skoro kilometr širokém jezeře na dně kráteru, které láká svou nadpozemsky krásnou, tyrkysovou barvou. Místo vody však jezero, díky vysoké koncentraci síry a jiných prvků, obsahuje směs kyseliny sírové a chlorovodíkové. Jedná se o nejkyselejší jezero na světě s pH pod 0,5, uprostřed jezera bylo dokonce naměřeno pH pouze 0,13.
Mnohý turista, návštěvník sirného dolu, bude fascinován a zároveň si možná bude připadat tak trochu nepatřičně a hloupě. Jeho život bude totiž konfrontován s životem někoho, kdo je na tom několikanásobně hůře, a přesto se cítí šťastný a vyzařuje z něj radost ze života. Zjistí, že to, co doposud považoval za problémy se ve srovnání s životem nosičů jeví až malicherně.
Po takové zkušenosti už nic z toho, co máte doma, nebudete nikdy brát jako samozřejmost.
Začnete si všeho mnohem víc vážit. Hlavně těch nejobyčejnějších věcí. Že máte kde bydlet a spát, že si můžete rozsvítit světlo, napustit vodu, že máte co jíst nebo že máte někoho blízkého, s kým sdílíte svůj život. Že, na rozdíl od jiných, máte možnost volby, jak naložíte se svým životem. Uvědomíte si, jak se vlastně máte dobře a že život je nádherný, i když se někdy může zdát těžký.
Udření, ale šťastní nosiči síry z Ijenu mi již navždy budou připomínat, že o tom, jestli se budeme cítit šťastní nebo ne, se můžeme rozhodnout jenom my sami bez ohledu na vnější okolnosti a že většina našich trápení se odehrává pouze v naší hlavě.
