Nech brouka žít

 

Asi jen málokdo, kdo vyrůstal v západní kultuře, ať věřící nebo nevěřící, by zpochybňoval snad nejznámější přikázání starozákonního desatera – nezabiješ.

Ochrana života se zdá být přímo svatou povinností nás všech. Vztáhnout ruku na druhého člověka a vzít mu život je považováno za jeden z největších zločinů.

Ale jak to máme s jinými živými bytostmi? Nemělo by se snad ono nezabiješ vztahovat i na ně?

A lze vůbec žít tak, aniž bychom jiné bytosti připravovali o život?

Žít a nechat žít?

Zkusme se nad tím trochu víc zamyslet.

Řekněme, že se rozhodneme co nejvíce omezit utrpení všech živých tvorů. Vezmeme to opravdu smrtelně, nebo spíš životně, vážně a nejenom, že přestaneme zabíjet, byť i nepřímo prostřednictvím druhých, a jíst jiné živé bytosti, ale přestaneme i kupovat výrobky a jíst potraviny, které v sobě mají jakýkoliv podíl živočišných produktů.

Zpočátku nás bude čekat překvapení, kde všude se živočišné produkty používají.

Mnohé průmyslově zpracované potraviny obsahují například karmín – červené potravinářské barvivo vyráběné z vysušených těl hmyzu červce nopálového. Podobných aditiv jsou desítky, a ne vždy je na první pohled patrné, že se jedná o látky živočišného původu. Málokterý milovník piva a vína například ví, že při čiření, kterým se nápoje zbavují zákalu, se často používá vaječný bílek, mléčná bílkovina kasein, chitosan z korýšů, vyzina – kolagen z rybích měchýřů nebo želatina. Chceme-li přestat používat živočišné produkty úplně, můžeme samozřejmě zapomenout také na cokoliv z kůže, kožešin, peří, vlny, hedvábí, medu nebo včelího vosku. Žádné kožené boty, kabelky nebo pásky, žádné hedvábné šály ani vlněné svetry.

Pokud budeme opravdu důslední, tak neplácneme ani hovado nebo komára, i když právě saje vaši krev.

Poskytneme životní prostor i našemu domácímu hmyzu, necháme na pokoji pavouky, mouchy, šatní i potravinové moly. Vyhodíme všechny insekticidy, mucholapky i plácačku na mouchy. Při jízdě na kole budeme mít zavřenou pusu, abychom nespolkli žádnou mušku. Přisáté klíště opatrně vytočíme a vypustíme do trávy, aby příště mohlo navštívit jiného hostitele.

To už je pro běžného smrtelníka poměrně extrémní postoj, že?

Kdo jsi nikdy nezabil ani mouchu, hoď kamenem.

Pojďme v našem uvažování ještě o kousek dál. Jedna věc je vyhnout se ničení života tam, kde to můžeme ovlivnit, druhá věc je skutečnost, že život často ničíme i nechtěně nebo z nevědomosti.

Ničení života, zdá se, je průvodní jev nejenom  mnohých našich aktivit, ale i pouhé naší existence.

I když nebudeme jíst živočišné produkty, tak k zajištění potravy – jako je obilí, zelenina, ovoce i jiné plodiny, se musí nějak obdělávat životodárná půda.

Takové konvenční zemědělství, které používá těžkou mechanizaci, umělá hnojiva a různé chemické jedy proti takzvaným škůdcům a plevelům, nezpůsobuje jenom smrt bažantů, koroptví, zajíců nebo mláďat vysoké zvěře, to je přímo hotová genocida hmyzu, půdních živočichů, mikroorganismů i rostlin.

Pěstování zeleniny na vlastní zahrádce v souladu s přírodou je sice mnohem šetrnější, ale i to bude příčinou ukončení života některých půdních živočichů.

Občas motyčkou přesekneme žížalu, zašlápneme mravence nebo brouka, rytím a obnažováním půdy „zabíjíme“ miliony půdních mikroorganismů, žijících v temnu a vlhku pod povrchem půdy. Na druhou stranu lze vhodnými způsoby pěstování život v půdě i podpořit, rozmnožit, mnohdy dokonce až znásobit. Například hnojením a zakrýváním půdního povrchu mulčem nebo šetrným kypřením a provzdušňováním místo rytí.

A co obyčejné sekání trávy sekačkou, která rozmixuje i vše živé, co se dostane pod její nože?

Když ale přestaneme sekat louky a zahrady, tak za chvíli budeme mít všude jenom les a pro změnu tím zase způsobíme to, že zcela vymizí luční život. Zdá se, že všechno zlé je i pro něco dobré. Negativní dopad sekání lze alespoň trochu omezit tím, že část zahrady ponecháme neposekanou jako louku. Havěť v trávě pak dostane alespoň nějakou šanci někam utéct a najít si nové útočiště.

I naše zdánlivě nevinná procházka po louce nebo po trávě na zahradě bude pro některá stvoření životu nebezpečná. To lze alespoň zčásti eliminovat chůzí naboso, která je pro nás nejenom zdravější, ale zároveň nás přirozeně nutí se pozorněji věnovat tomu, co máme pod nohama a na co šlapeme.

Bohužel i tak pro mnohá stvoření to poslední, co v životě uvidí, bude naše chodidlo.

Dokonce ani džinisté, kteří nosí roušku, aby nevdechli hmyz a zametají zem před sebou, aby nezašlápli jedinou živou bytost, se ničení života nevyhnou.

Kolik drobného hmyzu za svůj život asi zachrání nebo naopak smrtelně zraní svým koštětem?

Dejme tomu, že by se nám nějakým zázrakem podařilo vyhnout i nechtěnému usmrcování živočichů.

A co rostliny, nejsou to svým způsobem také živé bytosti?

Víte, že rostliny mezi sebou „komunikují“? Že si předávají informace? Že rostou lépe, když si s nimi vlídně a s láskou „povídáte“ a zacházíte s nimi s citem? Dokonce už byly sepsány i Rheinauské teze o právech rostlin.

Že by tedy řešením bylo nejíst ani rostliny?

Breathariáni, kteří nejedí nic, sice totálně popírají naši dosavadní představu o světě i o tom, co ještě je a co už není možné, ale ani ti se nevyhnou ničení živého. To by se museli přestat pohybovat a šlapat po zemi. Museli by přestat i dýchat, aby se vyhnuli vdechování mikroorganismů.

Pokud nechceme ubližovat ničemu živému, tak z filosofického, etického i praktického hlediska nám pak, zdá se, už jako jediné možné řešení nejspíš zbývá si jen

lehnout a zemřít.

Ale ani něco tak šíleného a radikálního by náš problém nevyřešilo.

I svojí vlastní smrtí totiž připravíme o život minimálně jednoho tvora… sami sebe.

Nemluvě o mikroorganismech, které žijí v našem těle. Na každou buňku našeho těla připadne přibližně dalších 9 mikroorganismů, které naše tělo také obývají a společně s ním vytváří záhadnou synergii umožňující naši existenci. Zabití hostitele v tomto případě znamená jistou smrt i pro triliony jeho návštěvníků. Ať už jsou to paraziti nebo organismy žijící s člověkem ve vzájemné symbióze.

Život jedné živé bytosti nejenom, že je podmíněn zánikem jiných živých bytostí, ale velmi často i existencí, žitím, jiných organismů.

Život a smrt k sobě nerozlučně patří, jedno podmiňuje druhé.

Aby mohlo něco žít, tak musí něco jiného zemřít.

Tak už to na světě chodí. Nezbývá nám než to přijmout jako fakt, se kterým toho moc nenaděláme. Není možné se tomu vyhnout.

I přes to všechno však můžeme mnohé ovlivnit a máme v rukou jeden mocný nástroj.

Všichni totiž máme možnost volby.

Máme možnost činit vědomé volby o tom, co a jakým způsobem (ne)připravíme o život, abychom mohli sami žít. Jiné živé bytosti lze připravovat o život s určitou důstojností tak, aby trpěly co nejméně. Naším přístupem, informovaností a vědomým jednáním můžeme také ušetřit život mnoha jiných živých bytostí a neničit živé jen z hloupého rozmaru nebo kvůli vlastní nevědomosti. Tím, jaké zboží a potraviny si kupujeme a také tím, od koho si je kupujeme, rozhodujeme o tom, jaký způsob zacházení se zvířaty a rostlinami podpoříme.

Spotřebu jídla, včetně jeho uskladnění, můžeme lépe plánovat tak, abychom pak nemuseli nic vyhazovat.

Celosvětově se vyhazuje až jedna třetina vyprodukovaného jídla. To je neskutečné množství. Celá jedna třetina zvířat a rostlin přijde o život zbytečně, aniž by posloužily alespoň jako zdroj potravy někomu jinému. Snaha o neustálou dostupnost všeho v obchodech s potravinami má i svoji stinnou stránku. Představte si jenom to množství prošlého masa, které skončí v komunálním odpadu nebo v kafileriích. Miliony zvířat umírají jen proto, aby nakonec skončily v popelnicích.

Řešením pro buducnost by mohla být produkce potravin na základě předem plánovaných objednávek od jednotlivých koncových zákazníků. Už se objevují i první pokusy o zavedení tohoto modelu, kdy si lidé nakupují potraviny přímo z farem. K pravidelnému odběru těchto potravin se zavazují s předstihem, třeba i před sezonou, a farmář tak může lépe plánovat a hospodařit bez vznikajících přebytků.

Také jíme více, než musíme. Každý druhý člověk u nás má nadváhu.

Větší střídmost v jídle by nejspíš většině z nás neuškodila. Ozdravný pročišťující půst, jednou za čas, by našemu organismu  určitě také prospěl.

Také můžeme zařadit jeden nebo dva dny v týdnu bez masa.

Nebo jíst maso jen v neděli a o svátcích jako tomu bylo dříve. Maso také můžeme cíleně nakupovat pouze z farem, kde zvířata zbytečně nestrádají a kde jsou chována v souladu s welfare v prostředí, které je pro ně pokud možno co nejpřirozenější. Na takových farmách se krávy pasou na pastvinách a prasata mají trvalý přístup do venkovních výběhů. Zvířata tak mohou prožívat přirozené životní pochody podobně jako v přírodě a mají lepší životní pohodu.

Maso lze samozřejmě, aniž bychom museli mít obavy o naše zdraví, z jídelníčku vyřadit i úplně. Vyváženou bezmasou stravu považuje za zdravou a plnohodnotnou dokonce už i Světová zdravotnická organizace.

Vajíčka a mléčné produkty si můžeme kupovat z ekologických farem. Pokud máme vlastní zahradu, tak si můžeme pořídit vlastní slepice a chovat je ve výběhu. Kontrolu tak budeme mít jak nad životními podmínkami slepic, tak i nad kvalitou a složením jejich potravy. Vyneseným slepicím pak můžeme dopřát zasloužený odpočinek a nechat je v klidu dožít.

Můžeme si pěstovat vlastní ovoce a zeleninu. Obyvatelé měst si mohou pořídit malou příměstskou zahrádku nebo si alespoň vypěstovat trochu zeleniny na balkóně, a nepřímo tak částečně omezit negativní dopady konvenčního zemědělství na živé organismy.

Volby o své potravě můžeme činit vědomě a tak, abychom utrpení bytostí, které se rozhodneme sníst, omezili na minimum a aby žádné jídlo nepřišlo zbytečně nazmar.

Ničení života se sice při naší životní pouti nevyhneme, ale zároveň také můžeme život podporovat, a ještě více rozhojňovat.

Přijměme život takový, jaký je a užívejme si ho i se vším, co k tomu patří.

Poděkujme matičce zemi za její dary a buďme jako indiáni, kteří přijímají koloběh života v potravním řetězci jako přirozený stav věcí a zároveň s pokorou prokazují úctu a vděk zvířatům či rostlinám, které jim posloužily k obživě.

Až naše životní pouť skončí, tak to budou pro změnu zase naše tělesné schránky, které poslouží koloběhu života.

Přidat komentář