Chleba, který nejde upéct

 

V závěru článku o nejlepší technice, kterou je žádná technika, je zmínka o obzvláště nadaných jedincích. O lidech, kteří dokáží postavit na hlavu doposud zavedené postupy a rovnou vytvořit něco nového a originálního, aniž by předtím prošli fází osvojení si původních technik a postupů. Jednu takovou bytost mám tu možnost pozorovat při konání každý den. Je jí moje milovaná žena.

Už je to pár let, co jsem doma navrhnul, že bychom si mohli péct vlastní chleba.

Už nám totiž žádný chleba, který se dal sehnat, a to ani tradiční kváskový, prostě nechutnal. Tím množným číslem „bychom mohli“ jsem samozřejmě myslel mojí ženu. Já jsem se stal hlavním ochutnávačem a přísným kritikem jejích výtvorů. Spousta chlebů nejdříve letěla do koše, ale moje žena se nenechala odradit. Postupem času byl chleba stále lepší a lepší. A pak, jednoho dne, když jsem opět ochutnával její chléb … byl prostě dokonalý. Byl to ten nejlepší chleba, jaký jsem kdy v životě jedl. A stále jím je.

Chleba byl tak jedinečný a neuvěřitelně dobrý, že to ve mně vzbudilo zájem o studium odborné pekařské literatury, různých pekařských postupů a způsobů zpracování surovin.

A ejhle … S úžasem jsem zjistil, že náš chleba, tak jak jej peče moje žena, vlastně nejde vyrobit.

Naštěstí to moje žena nevěděla.  

Navíc mám podezření, že i kdyby to věděla, stejně by jí to nezastavilo. Tak nějak prostě dělá věci, co podle ostatních dělat nejdou a když si něco vezme do hlavy, tak je ve svém úsilí celkem urputná a nepoleví, dokud věc nedotáhne.

Nikdo jiný, tímto způsobem a s takovými surovinami, chleba nepekl.

Normálně se, i ty trochu kvalitnější, celozrnné chleby vyrábějí tak, že se do nich vždy přidává nějaký podíl hladké (tedy necelozrnné) mouky, aby chleba dobře nakynul. My jsme však používali výhradně celé zrno, čerstvě namleté na kamenném mlýnu, navíc z obilovin v biokvalitě se sníženým obsahem lepku (žito, špalda), což opět zhoršuje kynutí. Mnozí pekaři běžně i do kváskového chleba přisypávají droždí, aby měli jistotu, že jim těsto nakyne a také proto, aby mohli mít proces pečení více pod kontrolou. Ale cestou těchto kompromisů jsme jít nechtěli. Chtěli jsme si péct pouze ten nejlepší chleba z možných – ten nejchutnější, nejkvalitnější a nejzdravější. Lidé z oboru tvrdí, že vyrábět chleba tímto způsobem není možné. No, pro mojí ženu to asi neplatí. Ona pečení vnímá spíše jako kreativní, tvůrčí proces. Zavedená pravidla jí nic neříkají. Buď je ignoruje, nebo o nich ani neví. Asi jako když maluje kombinací různých, i vymyšlených, technik a obrazy popisuje svým intuitivním písmem.

Výroba našeho chleba je extrémně citlivá na jakékoliv výkyvy a změny teploty, vlhkosti vzduchu, počasí, fáze měsíce, kvalitu sklizně, naladění pekaře, místě, kde chléb vzniká a vůbec je závislá na mnohém dalším. Také kvásek, zvláště když byl ještě mladý, byl značně nepředvídatelný. Pouze moje žena dokáže celý proces výroby chleba pohlídat a v případě potřeby do něj okamžitě, intuitivně zasáhnout.

Přesto jsem jí pořád otravoval a rádoby jí radil svými vyčtenými moudry: „Proč to děláš takhle? Takhle se to přeci nemá dělat. Podívej, tady to píšou. Je to proti všem osvědčeným pekařským postupům. To nemůže fungovat!“ Ale fungovalo.

Naštěstí se nedala.

Měla dost síly na to, aby mě vždy odbyla a nenechala se rušit někým, kdo tvrdí, že to nejde, když jí, která to dělala, to evidentně šlo.

Místo toho si se svým kváskem hezky povídala, mazlila se s ním, nalaďovala se na něj, pozorovala jeho bublinky, láskyplně se ho dotýkala a šířila kolem sebe pozitivní vibrace. Vždy, než začala pracovat s kváskem a péct, tak se přepnula do jakéhosi transu, kdy skoro ani nevnímala své okolí, zklidnila mysl a pak začala kouzlit.

Nakonec jsem se i já, alespoň v tomto případě, poučil ze známého přísloví:

Ten, kdo tvrdí, že něco dělat nejde, by neměl překážet tomu, kdo to dělá.

A co takhle nadýchaný, kváskový, bezlepkový chléb z čistě přírodních, bezlepkových surovin?

Žádné droždí, kupované směsi, přídavné látky a podobně? Ale hlavně, bezlepkový chléb, který chutná i vypadá stejně dobře, k nerozeznání, jako celozrnný kváskový chléb z pšenice nebo žita? To by bylo něco jako splněný sen o bezlepkovém chlebu.

Nemožné?!! Tak to budete muset říct mojí ženě, protože i takový chléb umí upéct. Tohle už mi asi uvěří jenom ten, kdo měl možnost si na tomto chlebu pochutnat.

Říkáte si, to je škoda, tomu by se měl člověk nějak víc věnovat a šířit to dál, když dokáže něco tak výjimečného. Že jo, taky si myslím. Ale co když vám životní naplnění přináší něco jiného? Pak je dobré najít odvahu opustit tu starou známou, vyšlapanou cestu a nebát se vykročit do neznáma. Jít za svým srdcem, které vám na té vaší, pravé cestě bude tím nejlepším průvodcem.

A tak i moje žena zase vytvořila něco nového. Pro změnu v úplně jiné oblasti, kde opět propojuje své dosavadní zkušenosti a zároveň vytváří nové.

Nyní, kromě jiného, pomáhá lidem zbavit se bolesti zad, léčí je svým dotykem a vede originální lekce pohybové meditace. Kombinuje různé ladné, harmonické pohyby a energetická cvičení, které přináší uvolnění, vytváří pevné a pružné tělo a navíc nabíjí energií. Nevím, jak to dělá, ale po její lekci se člověku na rtech vykouzlí takový jemný, lehký úsměv a cítí zvláštní klid a harmonii.

To určitě zase porušuje nějaké tradiční, zaběhané postupy.

1 Comment

  1. Martina on 25.10.2016 at 17:40

    To je moc krásné 🙂

Přidat komentář