Před 30 lety a 20 kily jsme jednoho dne s kamarády po škole přemýšleli, co s načatým dnem. Většinou naše přemýšlení končívalo někde u piva, ale ten den u nás na gymplu právě probíhala celoškolní soutěž „Vazbič roku“. Zpočátku mě ani nenapadlo, že bych se přihlásil.
Silácké výkony to nebylo nic pro mě. Tehdy jsem byl ještě hubený, šlachovitý, skoro kost a kůže, kolem kostí trochu svalů. Byl jsem poměrně všestranný sportovec, v té době však spíše již bývalý, měl jsem celkem slušnou rychlost a výbušnost, ale že bych byl korba nebo nějaký vazbič? To ani náhodou.
Když jsem byl ještě malý, tak na lékařských prohlídkách mým rodičům pravidelně vyhrožovali, že mě pošlou do ozdravovny na vykrmení.
To bylo ještě v dobách socialistického zdravotnictví. Ze škol v přírodě jsem přijížděl domů jako malá podvyživená kostřička a mamka, vždycky, když mě viděla po návratu, tak měla slzy v očích. Při zatažení břicha jsem se mohl krásně chytit za žebra z vnitřku hrudního koše, což jsem občas dělával i pro pobavení ostatních. I když jsem pak v pubertě jedl jak nezjednaný, tak můj metabolismus byl tak rychlý, že jsem mohl sníst cokoliv a stejně jsem byl pořád jako lunt. Prostě typický ektomorf. Dnes by se v kulturistickém žargonu řeklo „hardgainer“ – ten, kdo obtížně nabírá svalovou hmotu. Ten, kdo může sníst cokoliv a nepřibere ani náhodou. Škoda, že se to po třicítce zlomilo a než jsem se vzpamatoval, tak jsem měl o 10 kilo navíc.
Kluci mě tenkrát hecovali, že bych se měl na siláckou soutěž přihlásit.
Prý bude legrace. Nejdřív jsem si říkal, že je to úplná blbost, ale pak jsem si prohlédl disciplíny a začalo mi to vrtat hlavou.
Shyby nadhmatem, trojskok z místa a leh-sedy za minutu.
Žádné zvedání železa, jenom práce s vlastním tělem, svalová vytrvalost, výbušnost a síla odrazu. To bych mohl dát. Sice jsem v poslední době skoro nic nedělal, ale řekl jsem si, že nějakou fyzičku ze sebe snad ještě vydoluju. A tak jsem místo do hospody šel s kamarády do tělocvičny na „Vazbiče roku“. Bez přípravy, bez řádného tréninku, jen tak z voleje. To samozřejmě nikomu nedoporučuji.
Ze 17 striktních shybů nadhmatem na hrazdě mi byly 3 strženy kvůli příliš rychlému, dynamickému provedení, i tak mě překonali asi jenom dva nebo tři soutěžící. Na trojskok snožmo z místa jsem si celkem věřil. Můj osobák při skoku z místa byl 310 cm a při jedné příležitosti se mi dokonce podařilo vyhrát i nad skokany na lyžích z reprezentace, a ti už musí mít pořádný odraz. Nakonec jsem skočil něco kolem 9 metrů, což byl nejlepší výsledek. Rozhodnout měla třetí disciplína – klasické leh-sedy. Ty jsme za mého dětství cvičili snad na každém tréninku. V dnešním fitness světě upadly leh-sedy doslova v nemilost a pomalu končí v propadlišti dějin jako již překonaný, vyloženě nezdravý a neefektivní cvik. Hodně totiž záleží na způsobu jeho provedení. Člověk si jím může při špatné technice docela ublížit, navíc při provádění co nejvyššího počtu leh-sedů na čas je téměř vždy pravidlem ta nejhorší možná technika.
Provedení cviku tehdy vypadalo následovně. Z lehu na zádech, s pokrčenýma nohama a rukama sepnutýma v týle, jsme měli zvednout trup a lokty se dotknout kolen. Pokrčené nohy nám za nárty pevně držel u země kolega. Výsledkem snahy o dosažení co nejvyššího počtu opakování za daný čas byla přibližně následující technika zaměřená na co nejrychlejší provedení cviku: dynamicky, švihem sebou mlátíte do žíněnky, které se musíte dotknout lopatkami a využitím setrvačnosti, v šíleném prohnutí bederní páteře, se snažíte odrazit za pomoci švihnutí a trhnutí hlavy v týlu za přispění rukou, pokrčených v loktech, kterýma mávnete jako křidýlky. Technika jak stvořená pro úraz páteře. No jasně, a taky musíte mít nějaké ty „břišáky“ – tedy břišní svaly, že ano. Jinak vás po dvaceti, třiceti opakováních, někoho už po pěti, začne nesnesitelně pálit břicho a skončíte ve svalové křeči.
Měl jsem podezření, že disciplíny si tak trochu vybral na míru náš tělocvikář, protože se v nich cítil nejsilnější. A taky asi proto, že jsme ve škole neměli k dispozici žádné činky. Tělocvikáři se také možná nechtělo je někde shánět, a tak se snažil vymyslet alespoň nějaké silové disciplíny. Náš mladý tělocvikář, čerstvý absolvent tělesné výchovy, kromě toho že s námi soutěžil, byl zároveň hlavním rozhodčím. Rozhodčí a zároveň soutěžící mi strhnul 3 shyby za špatnou techniku provedení. Před fair play komisí by jeho rozhodcování možná neprošlo, ale mě to aspoň vyhecovalo a na poslední disciplínu jsem pak měl tu správnou motivaci. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že by ho mohl ohrozit takový hubeňour jako já.
Věděl jsem, že abych vyhrál, tak musím v poslední disciplíně překonat našeho nabušeného tělocvikáře, a tak jsem sebou mlátil o žíněnku jak smyslů zbavený a vydával přitom skřeky, které se rozléhaly po celé tělocvičně.
Skončil jsem na 82 opakováních za minutu, a to jsem ještě o 8 opakování zaostal za svým osobním rekordem z doby mého výkonnostního vrcholu ve 12 letech, kdy jsem udělal neuvěřitelných 90 leh-sedů. Abyste docílili takové rychlosti a takového počtu opakování v tak krátkém čase, tak to už vyžaduje opravdu speciální, velmi nezdravou techniku a její nácvik.
Nemožné se stalo možným.
Vyhrál jsem soutěž „Vazbič roku“ a navždy tak zdiskreditoval její vážnost.
Nejspíš se ve mně tenkrát také nějak záhadně probudily silácké geny po mém pradědovi – proslulém kováři a silákovi. Můj silný praděda měl dokonce rovnocenný souboj s naším největším a nejslavnějším silákem všech dob, Gustavem Frištenským, ale to jsem se dozvěděl teprve nedávno a tehdy jsem to vůbec netušil.
Díky mé účasti v silácké soutěži jsem také pochopil, že nezáleží na názvu soutěže, ale na tom, v jakých disciplínách se skutečně soutěží.
Dnes už mám také mnohem větší radost ze hry samotné a z účasti na ní.
Výhra nebo prohra pro mě už zdaleka nehrají takovou roli jako dříve. Spíše jde o to si to pořádně užít a pobavit se.
Pokud však mermomocí přece jenom chcete vyhrávat, tak hrajte takové hry, ve kterých máte reálnou šanci na výhru a předtím pro to ještě něco udělejte. Třeba pak taky vyhrajete nějakého „Vazbiče roku“. Jenom si pozorně přečtěte, v jakých disciplínách se soutěží, abyste náhodou nebyli překvapeni, až budete muset soutěžit třeba v bench-pressu nebo technicky náročném trhu.
Dnes zavedený silový čtyřboj pro středoškoláky je už přece jenom trochu lepším ukazatelem síly.
Shyby na hrazdě podhmatem, tlaky s činkou o 75 % hmotnosti závodníka, trojskok snožmo z místa a svisy vznesmo na doskočné hrazdě (při visu zdviháte nohy k hrazdě). Ale ani v této silové soutěži robustní, namakaní svalovci nevyhrávají. Jsou na to totiž moc těžcí. Čím menší hmotnost a zároveň větší síla, dynamika, svalová vytrvalost a lepší technika provedení cviků, tím větší je šance na výhru.
Mimochodem, přítel mojí dcery je mistrem republiky právě v tomto středoškolském silovém čtyřboji.
Však se také, na rozdíl ode mě, na soutěž velmi pečlivě připravoval. Kromě jiného zvládl třeba 32 shybů podhmatem nebo 42 svisů vznesmo za sebou.
Můj syn zase klidně vyšvihne 21 shybů nadhmatem nebo udělá shyb na jedné ruce.
Dokonce dá shyb i s 50kg závažím nebo 10 striktních „muscle-upů“ za sebou. „Muscle-up“ je velmi obtížný cvik, náročný jak na sílu, tak na techniku. Jedná se o variantu shybu provedeného až do vzporu. Pamatuji si, že jsem kdysi dal stěží jeden, a to ještě ne úplně technicky správně.
Co z toho všeho vyplývá?
Tedy kromě toho, že přítel mojí dcery i můj syn mají větší sílu než já?
Vyplývá z toho to, že existují různé druhy síly, pro něž máme každý z nás různé předpoklady. U silových disciplín nezáleží na tom, jak vypadáte, ale co se svým tělem a technikou dokážete. Jakou máte, v té které disciplíně, funkční sílu.
To, že máte obvod bicepsu jako jiní obvod stehna ještě příliš mnoho neznamená.
Správně vedeným tréninkem a perfektní technikou můžete překonat i zdánlivě mnohem „nabušenější“ soupeře.
Je dobré si uvědomit, že příliš mnoho svalové hmoty, může být v silově vytrvalostních disciplínách, kde se cvičí především s vahou vlastního těla, výrazným handicapem. Takže nezoufejte, pokud nemáte postavu jako Mistr Olympia. Kulturista se svalovou hypertrofií se rychleji unaví, mnohem více zatěžuje a opotřebovává svůj kloubní aparát i další orgány a zbytečně s sebou neustále tahá zátěž navíc.
Každý z nás má nějaký somatotyp a kouzlo lehkosti spočívá v tom, že si pro sebe najdete ideální hmotnost i míru osvalení, které vyhovují právě a jenom vám a nikomu jinému.
Pak už stačí „jenom“ udržovat své tělo v takové formě, ve které se cítíte nejlépe.
