Řekni, kde ty mouchy jsou?

 

Řekni, kde ty mouchy jsou,
co se tady mohlo stát?
Řekni, kde ty mouchy jsou,
kde mohou být?

Něco je špatně.

Všimli jste, že když v létě jedete autem a venku je právě hezky a zároveň je i suchá vozovka, tak téměř vůbec nemusíte používat ostřikovač a stěrače? Čelní sklo je téměř bez poskvrnky. Teď si asi říkáte, co je na tom divného. To je snad normální, ne?

Ne tak úplně.

Je to takový tichý, nenápadný, ale přitom velmi vážný varovný příznak, že v přírodě dochází k dramatické změně.

Za mého dětství byly karoserie, hlavně čelní skla aut a mřížky chladičů, plné žlutých a krvavých skvrn od much a jiného hmyzu, který se při letu srazil s jedoucím autem a rozplácnutím na karoserii tak ukončil svoji životní pouť.

Čelní sklo se během jízdy muselo neustále čistit vodou z ostřikovačů a stěrači.

Člověk měl skoro výčitky jezdit autem, protože svou jízdou připravoval o život tolik létajícího hmyzu. Výjimečně auto srazilo dokonce i ptáka.

Dnes by si člověk málem mohl myslet, že umí vyslat myšlenku stejně jako pilot v jednom z příběhů Richarda Bacha, jehož letadlu se hmyz také vyhýbal. Čelní skla aut jsou však bez poskvrnky bohužel z jiného důvodu.

Hmyz se vyhýbá jaksi všem karosériím, oproti dřívějšku totiž skoro žádný nelítá.

Podobnou zkušenost zažívají lidé nejenom v jiných evropských zemích, ale třeba i ve Spojených státech.

Když jsem byl malý, tak nás na chatě, která byla poblíž přehrady, neustále obtěžovala a kousala hovada.

Tahle samička bzikavky dešťové, hmyz z čeledi ovádovitých, je pěkně neodbytná potvůrka.  Pokud si vás vyhlídne, tak už se jen tak nenechá odehnat. Pokud nejste dostatečně všímaví, klidní a neumíte-li zároveň dostatečně rychle plácnout, tak jakmile se vám hovado usadí na pokožce, máte smůlu. Vzápětí vám totiž bolestivě prokousne kůži, aby si mohlo pochutnat na vaší vytékající krvi, kterou nutně potřebuje pro zdárný vývoj vajíček svých potomků. Tak to vidíte, hovado je vlastně jenom velmi starostlivá a neohrožená maminka.

Když se dnes jedu podívat za rodiči na chatu, kde jsem trávil dětství, tak zahlédnout hovado se stává čím dál tím větší vzácností.

Přímo před očima mám další vzpomínku na dřívější hojnost hmyzu.

U babičky na chalupě neustále visely z lustrů spirálovitě rozvinuté mucholapky plné much, které se chudinky nachytaly na lákadlo a sedly na lep. Tak trochu nechutný a morbidní obrázek plný skomírajících much a muších mrtvolek. Pamatuji si, jak babička musela mucholapky plné hmyzu každou chvíli vyměňovat. Vždy také měla při ruce plácačku na neustále obtěžující mouchy.

A kolik much člověku dřív vletělo do pusy při jízdě na kole.

Už to bude několik let, kdy jsem naposledy nechtěně spolknul nějakou mušku.

V posledních letech mi také na zahradě záhadně uhynulo několik včelstev.

Když mi nedávno přiletěl silný, zdravý roj včel, tak jsem se zaradoval. Předčasně. Přestože jsem silnému včelstvu ponechal všechny zásoby medu na zimu, tak včelstvo zimu nakonec stejně nepřežilo, a to ani netrpělo napadením roztoči.

Nedávno jsem se bavil se zkušeným včelařem, který má stovky včelstev v podhorské krajině, která není ani zdaleka tolik zasažena konvenčním zemědělstvím jako ta naše. V místech, kde má včelstva, převládají hlavně lesy a louky. Říkal mi, že ani velmi silná včelstva mu v dnešní době nepřežijí déle než jeden rok, a pokud by ze včelstev neustále nevytvářel oddělky, tak by už nejspíš žádné včely neměl. Zdá se, že organismus včel již není schopen vydržet ten nepřetržitý nápor jedů a vysokou koncentraci biocidů, které postupně prostupují celou, i dříve téměř nedotčenou, krajinou.

Na dnešním monokulturním poli, které je výsledkem scelování pozemků a desítky let trvajícího chemického hnojení a „ošetřování“ plodin, nenajdete brouka ani žížalu.

Jako malý jsem v lese každou chvíli zahlédl veverku, na polích bažanty, zajíce nebo koroptve. A dnes? To musím mít opravdu velké štěstí, abych je viděl. Tokání bažanta slyším už jen výjimečně, zajíců je také velmi málo, koroptev jsem neviděl již roky. Jeden starý myslivec mi vyprávěl, že k dramatickému úbytku drobné lesní a polní zvěře došlo v sedmdesátých letech minulého století, což se přesně kryje s dobou, kdy se u nás v zemědělství masivně rozšířilo používání chemie. Dříve prý měli vždy po honu dlouhé vyrovnané řady desítek ulovených zajíců a bažantů. Že by na tom úbytku drobné zvěře měli myslivci také svůj podíl?

Dnes jsou k vidění spíše divoká prasata, která jsou vůči jedům odolnější a pravidelně se přemnožují, i přes jejich intenzivní odlov. V roce 2017 u nás myslivci odstřelili historicky nejvyšší počet divočáků, neuvěřitelných 230 000. Ještě před padesáti lety to bývaly pouze jednotky tisíc. Zdá se, že alespoň některým živočichům jdou monokultury k duhu. Prasata jsou také velmi inteligentní a čím dál tím mazanější. Vyhýbají se místům, kde číhají myslivci nebo nejdříve vysílají na průzkum terénu vyzvědače, kterého klidně obětují. Prasata mají s člověkem nejspíš společného i něco víc než jenom podobnou anatomii.

Za poslední tři až čtyři desetiletí ubylo v Evropě více než 50 % drobného a polního ptactva. U některých druhů, je úbytek dokonce až 95 %, to už je na hranici vyhynutí. Náš vstup do Evropské unie a s tím související pokřivená dotační politika v zemědělství, zvyšující se intenzifikace a chemizace zemědělství, pěstování dotovaných monokultur i tlak na zvyšování produkce a růst výnosů z hektaru možná bude mít nějakou spojitost s tím, že poté, co jsme se stali součástí EU, u nás zmizela třetina ptactva. Dříve všudypřítomní vrabci, kosi, dokonce i sýkorky, téměř mizí před očima. Letos v zimě jsem na zahradě sýkorku ještě neviděl, a že jich tu dřív poletovalo požehnaně. Sem tam ještě tak vidím hopsat kosa.

Kupodivu je zatím stále vidět spoustu dravců.  V současnosti máme paradoxně mnohem větší šanci zahlédnout orla než koroptev. Dravce celkem běžně vídám sedět na stromech podél cest u polí. Některým predátorům se tedy, prozatím, ještě docela daří. Pravděpodobně jen dočasně, protože potenciální kořisti, kterou by ještě mohli lovit, jim dramaticky ubývá. I když myší je asi stále ještě dost, alespoň u nás doma tedy ano.

Absence hmyzího bzukotu jako tiché, smrtelně nebezpečné varování.

Němečtí entomologové zjistili opakovaným odchytem hmyzu na stejných místech v několika lokalitách na západě Německa, mezi řekami Rýnem a Mázou, že za poslední čtvrtstoletí ubyly asi tři čtvrtiny létajícího hmyzu. První měření provedli v roce 1989.

Podle analýzy ohrožených druhů České republiky na našem území za poslední století vyhynulo 5–10 procent druhů hmyzu, v absolutních číslech asi 1500–3000 druhů.

K ještě více alarmujícím závěrům dospěla studie v tropickém pralese na Portoriku, při které američtí vědci kopírovali obdobný průzkum z roku 1976. Zjistili, že v současnosti je v pralese nejen hmyzu, ale dokonce všech členovců, řádově, přibližně desetkrát až šedesátkrát, méně.  Za pravděpodobnou hlavní příčinu se považuje skutečnost, že průměrná teplota vzduchu v pralese stoupla za posledních třicet let o dva stupně Celsia. Těžko říci, do jaké míry se na změnách klimatu, ke kterým prokazatelně dochází, podílí člověk svojí činností nebo do jaké míry se jedná o přirozený vývoj klimatu. Na aktuálním stavu se nejspíše podílejí oba dva fenomény.

Aniž si to plně uvědomujeme, tak právě prožíváme drama v přímém přenosu.

Drama je to zdánlivě nenápadné a není patrné na první pohled. Když si však uvědomíme, že hmyz tvoří asi 2/3 všech organismů na zemi a vše je vzájemně propojené, tak je možné, že až se populace hmyzu dostane pod určitou hranici, tak ani my už tu moc dlouho nebudeme.

Hmyz tvoří základ stravy pro jiné živočichy, některé druhy hmyzu fungují jako predátoři, jiné zase pomáhají rozkládat biologické látky. Na opylování rostlin se podílí nejenom včely, ale i čmeláci, mouchy, můry nebo motýli.

Zdá se, že tak dlouho se jezdí s cisternou chemikálií na pole, až se ucho utrhne.

Jedy obsažené v půdě a v rostlinách pravděpodobně dosáhly kritických hodnot i pro ty organismy, kterým původně nebyly určeny. Zdá se, že různé ty chemikálie a -cidy, kterými moderní hospodáři stříkají pole, přírodě přece jenom škodí. Pesticidy totiž kromě „škůdců“ hubí i ostatní organismy, zejména ty půdní – půda se tak časem stane „mrtvou“ hmotou. Rezidua pesticidů zůstávají v půdě a následně se hromadí v organismech a v potravním řetězci. Narušují funkci hormonů různých živočichů včetně člověka, vedou k vývojovým poruchám, k poruchám reprodukce, sterilitě a následně až k rozpadu populací.

Agrochemie, klimatické změny, geoengineering, narůstající chemické, elektromagnetické, radiové a světelné znečištění, nízká biodiverzita monokulturní krajiny – to vše může mít vliv na snižování populací hmyzu.

Přibližně celá polovina hmyzu, potřebuje ke svému životu noční tmu. Jedná se o takzvaný noční a soumračný hmyz. Zdánlivě neškodné umělé osvětlení tento hmyz neodolatelně přitahuje a narušuje tak jeho přirozené prostředí. Je možné, že si hmyz zaměňuje umělé světlo za svit měsíce, podle kterého se v noci orientuje. Hmyz nalákaný a lapený světlem se už však od světla nedokáže odpoutat a „zapomene“ na potravu, rozmnožování i na ukrytí před predátory. Za čas se doslova ulítá k smrti a umírá vyčerpáním, často se také spálí o zdroj světla nebo ho něco sežere. Pouliční lampy jsou oblíbeným loveckým revírem netopýrů. Vybavují se mi i gekoni, které jsem viděl v Indonésii, jak přichycení na zdi u umělého osvětlení ani nestačili polykat mračna hmyzu poletujícího kolem světel.

Dramatický úbytek hmyzu by pro nás měl být signálem, že je třeba v našem přístupu k životnímu prostředí něco změnit.

První vlaštovka, alespoň ta v tom symbolickém smyslu slova, již přilétla, světe div se, z Evropské unie. Země Evropské unie se s dohodly na zákazu používání tří pesticidů ze skupiny takzvaných neonikotinoidů na venkovních zemědělských plochách. Na základě vědeckých studií je totiž prokázáno, že tyto látky mají, kromě jiného, velmi škodlivý vliv na včely. Jednou ze čtyř členských zemí EU, která hlasovala proti, byla i Česká republika. Prý by to snížilo výnosy červené řepy, důležité suroviny pro výrobu cukru – naší nejoblíbenější drogy. Hmm, jak že se to říká? Komu není rady, tomu není pomoci.

Příroda si i bez nás, dříve či později, poradí. My bez ní ale ne.

Mizející hmyz nám říká, že je nejvyšší čas, abychom si sami přestali zamořovat svůj životní prostor. Nebo si snad doma před jídlem stříkáte zeleninový salát insekticidem? Pokud máte alespoň nějaké zbytky zdravého rozumu, tak nejspíš ne. Pokud však jíte nablýskané ovoce a zeleninu z dovozu, tak je to skoro jako byste to udělali.

Taková pěkná, velká a naleštěná dovozová jablka mohou být preventivně stříkaná klidně i dvacetkrát za sezónu.

Dobrou chuť!

A že by se bez chemického ošetření snížily výnosy a úroda by pravděpodobně rok od roku více kolísala? Že by plodiny byly méně unifikované a nevypadaly by pak tak hezky, téměř jako umělé? Že by okurky byly často křivé, menší či větší, že by nevypadaly jedna jako druhá? Že by mnohé plody nebyly tak velké?

Ano, jistě.

Že by pro dosažení stejné úrody muselo v zemědělství znovu pracovat mnohem více lidí? Nejenom necelá 2 procenta naší pracující populace, ale třeba i desítky procent?

Samozřejmě.

A nebylo by přece jenom lepší mít v zemědělství raději menší výnosy a více pracujících zemědělců, zato však opět zdravou půdu a krajinu, více dobrých hospodářů se vztahem k půdě, v přírodě opět více hmyzu i jiné zvěře, větší biodiverzitu a plodiny, které nejsou napuštěny jedy?

Já bych byl pro.

Nedávno, v létě, jsem si při večerní obhlídce zahrady, uvědomil, že něco je jinak. Zpočátku jsem nevěděl co, a až poté mi došlo, že vůbec neslyším charakteristicky hlasitě bzučící chrousty, kteří na mě dříve při setmění pořádali doslova nálety.

Nějak se mi po tom otravném hmyzu, po všech těch božích hovádkách i hovadech, začíná stýskat.

Přidat komentář