Po silnici proti mně kráčí houpavou chůzí vysokánský, doslova přímo obří, štíhlý muž neurčitého věku. Hrubým odhadem je mu něco mezi 40 a 70 lety. Na sobě má staré, obnošené a ušmudlané hadry. Tváře má zbrázděné hlubokými vráskami, jedna rýha vedle druhé. Obrovské ruce, spíše tlapy, které by klidně sevřely i lidskou hlavu jako jablko, svírají rukojetě stavebního kolečka, které v jeho rukách vypadá jako dětská hračka. Upřený pohled krhavých, krvavě rudých očí jako by hleděl skrze člověka.
Na pozdrav něco nesrozumitelně zaskřehotá, zachrchlá: „Chrrrrrraaa“, a vzápětí se o silnici rozpleskne obří, žlutozelený plivanec.
Děsivý zjev a nesrozumitelné zvukové projevy pronášené chraptivým hlasem připomínají nějakou bytost ze záhrobí z béčkového hororu. Kdyby ve svých rukách, místo držadel kolečka, třímal kosu, tak by se klidně mohl vydávat za smrťáka.
Vzhled ale, jak známo, někdy pěkně klame, protože náš smrťák je spíše takový neškodný, i když věčně nalitý, lehce pomatený Obr Dobr. Je to totiž, nebo spíše byl, náš obecní blázen.
Nesvéprávný chlápek, notorický pivař, nad kterým držela naše obec svoji ochrannou ruku v roli opatrovníka. Zastupitelé obce jako by snad podvědomě tušili, že opatrovnictvím tohohle svérázného týpka chrání sebe i své další spoluobčany před podobným údělem.
Náš obr pravidelně, skoro den co den, dodržoval svůj rituál, spočívající v tom, že si na kolečku vozil basu piv z 5 kilometrů vzdáleného obchodu. Ráno odvážel basu s prázdnými láhvemi a odpoledne se vracel s basou plnou. Pivo pro něj bylo něco jako tekutý chléb. Cestou zpět, vedoucí skoro stále do kopce, se pivem zároveň průběžně posiloval. U plotu našeho souseda měl oblíbené odpočinkové místo, kde vždycky pár piv vypil. Všechna víčka poctivě „uklízel“ a házel za plot na sousedův pozemek. To byl vrchol jeho delikventské činnosti.
Alkohol si na něm postupně začal čím dál tím víc vybírat svou daň. Alkoholová demence našeho pijáka se stupňovala, a když jednou v opilosti, což byl pro něj víceméně setrvalý stav, málem podpálil sebe i svůj dům, tak zastupitelům obce došla trpělivost a rozhodli se opatrovnictví zbavit a předat ho do útulku, jak se dříve trefně říkalo, dnes „korektněji“ pojmenovanému, zařízení sociální péče s dohledem.
Podporujte svého obecního blázna
Náš smrťák přirozeně vyvažoval vesnický ekosystém a za všechny vesničany nesl na svých bedrech, nebo spíš uvnitř své hlavy, břímě obecního blázna. Ve své osobě zhmotňoval jungovské stíny ostatních vesničanů v podobě alkoholismu, demence a pomatených projevů. Jako by je na sebe vzal i za své sousedy. Ne že by těmito projevy, nebo alespoň jejich náznaky, už nikdo jiný ve vsi netrpěl. U těchto pár jedinců však zmíněné projevy nebyly ani zdaleka tak výrazné.
Po odklizení našeho obecního blázna se za nějaký čas musel náš vesnický svět opět vyvážit, aby znovu došlo k doplnění jednoho z konců Gaussovy křivky v rozložení četnosti různých stupňů příčetnosti a alkoholismu obyvatel vesnice. A tak se poblíž vsi najednou vyrojili, kde se vzali tu se vzali, tři těžcí alkoholici mdlého rozumu, obývající jakési chatrče v dezolátním stavu stlučené z kde čeho, vzdáleně připomínající stavební buňky, kterými pravděpodobně i kdysi byly. Místo jednoho nepřehlédnutelného obecního blázna s poměrně předvídatelným chováním a pevným denním harmonogramem – ráno pro basu a odpoledne zpět hezky vzorně podél krajnice, teď silnici pro změnu, ve dne v noci bez jakéhokoliv řádu, šněrují tři ožralkové, od kterých lze očekávat snad jedině neočekávané. Na rozdíl od našeho smrťáka, který si udržoval svoji optimální hladinku, nemají svoji opilost vůbec pod kontrolou. Jsou schopní se úplně „zrušit“ a usnout na okraji vozovky s hlavou směrem do silnice. Jsou samá tržná rána a modřina z toho, jak se jim neustále „zvedá“ silnice a padají na ústa. Za tmy kličkují uprostřed vozovky, blikačky ani výstražné vesty nebo pásky samozřejmě nemají. Často se před vámi v noci zjeví nečekaně jako nějací silniční zombie. Člověk musí daným úsekem jezdit velmi pomalu, stejně jako v místech se zvýšeným výskytem zvěře. Je to nebezpečné pro ně i pro všechny účastníky silničního provozu a všichni teď s nostalgií vzpomínají na starého dobrého smrťáka s vrzajícím kolečkem, který dotvářel místní kolorit.
Obecní prostitutka
Jeden čas jsme v obci měli dokonce i místní prostitutku, která postávala a čekala na zákazníky na rozcestí před vesnicí. Představte si to, na drogách závislá prostitutka s trvalým bydlištěm v obci o 120 obyvatelích. Tato žena lehkých mravů sloužila, alespoň pokud je mi známo, spíše projíždějícím zákazníkům žijícím mimo obec. Asi po dvou letech se opět odstěhovala. Kterápak žena v obci ale asi obsadila její niku nejstaršího řemesla, aby se náš vesnický ekosystém opět dostal do rovnováhy? Nebo snad muselo odlehčit své mravy více žen, aby se tak vyvážila absence erotických služeb zmizelé prostitutky?
Přenos dluhu
Tento fenomén trefně pojmenovává biolog, filosof a spisovatel Stanislav Komárek jako transdebitaci – přesouvání vin a dluhů na jiné, které se děje jaksi přirozeně a „samo“. Aby někdo mohl být tím „dobrým“, tak někdo jiný musí být zároveň, podle zákona polarity, zase tím špatným nebo „zlým“.
Pokud se špatný protipól nebo objekt projekce našeho stínu vytratí, musí zákonitě jeho prostor vyplnit někdo jiný. A tím někým, můžeme být klidně i my sami.
Podobně jako když černá ovce rodiny opustí svoji rodinu, tak její místo, aby byla opět nastolena rovnováha, zaujme jiný rodinný člen. Třeba i ten, který byl původně všem dávaný za vzor.
Podporujte svého žebráka, obecního blázna, prostitutku nebo černou ovci rodiny,
už jenom proto, že na sebe vzali jho dané role místo vás.
Pomocí nemocným udržujete své vlastní zdraví, almužnou žebrákovi se vyhýbáte vlastnímu ožebračení a podporou obecního blázna nebo černé ovce rodiny zase můžete doufat, že se vyhnete pomatení vlastní mysli nebo vlastnímu očernění.
Ano, uvažujete správně, pomoc druhým je vlastně svým způsobem poměrně sobecká záležitost.
Často svojí pomocí „pomáháme“ dotyčným trvale setrvávat v jejich roli a stavu. Almužnami svým způsobem podporujeme žebráka v jeho žebráctví. Kdyby nedostával milodary možná by si našel jiný způsob obživy. Místo toho, abychom mu ukázali, jak si může najít práci nebo mu i zprostředkovali možnost obživy, ano, vím, že o to ani mnozí z nich vůbec nestojí nebo samostatné práce nejsou ani schopni, tak mu dáváme „jen“ milodary. Místo toho, abychom ho „naučili chytat ryby“, jej tak činíme pasivním a závislým na každodenní almužně.
Podporuj svého žebráka
Skoro dvacet let už potkávám v centru Prahy profesionální žebračku, která bydlí za Prahou a do hlavního města denně dojíždí „pracovat“ – tj. provozovat žebráckou turistiku. Svoji žebráckou image má dotaženou k dokonalosti. Její mimika, prosebný výraz, ohnutá hlava zabořená mezi rameny, pomalá šouravá chůze, nahrbená postava člověka zlomeného životem jsou přímo učebnicovým příkladem těžké deprese a životního selhání. Pečlivě zvolené, nevýrazné, tmavé, staré, ale čisté oblečení – image chudé, ale slušné ženy, poznamenané těžkým životním údělem. Oči zalité slzami, tichá, smutná mluva plná žalu a bolesti. Stará smutná paní, nad kterou by se ustrnul snad i necita se srdcem z kamene.
Prý se zadlužila, aby mohla zaplatit pohřeb svého manžela a dostala se tak dluhové spirály. Něco mi sice v jejím vyprávění nesedělo, ale chtěl jsem ten den spáchat dobrý skutek, tak jsem jí dal tisícovku a řekl jí, že když mi příště ukáže účet za pohřeb manžela a dokumentaci související s nesplaceným dluhem, tak jí znovu rád pomohu. V následujících dnech mě párkrát znovu oslovila svým tichým prosebným hlasem, než si uvědomila, že jsem to já, její štědrý dárce. Pak se mi omlouvala, že ten účet za pohřeb manžela dnes bohužel zase „zapomněla“ a jestli bych jí opět přispěl. Říkám jí: „Moc rád, přijďte sem zítra touto dobou a přineste ten účet.“ Časem, když mě už už chtěla na ulici oslovit a na poslední chvíli si všimla, že jsem to já, tak opět sklopila zrak k zemi a šla dál. A pak si našla jiný rajón. Možná proto, aby mě pořád nemusela potkávat. Je to škoda, protože dnes bych jí rád přispěl i tak. Už jenom za to, že na sebe vzala to velké břímě života ve lži a zabrala niku podvodnice – žebračky, o kterou by většina z nás asi nestála, by měla dostávat zaslouženou, přímo královskou almužnu. Svoji roli hraje tak poctivě, že už se sama stala svojí rolí. Původně hraná deprese a smutek se jí tak nesmazatelně vepsaly do tváře, že už jsou její nedílnou součástí.
Podporujme a nevyhánějme naše obecní blázny nebo žebráky a važme si jich.
Pomáhejme těm méně šťastným, klidně ze zištně altruistických důvodů.
Mysleme na to, že svým způsobem za nás nesou těžké břímě osudu a buďme jim vděční za to, že i díky nim můžeme žít tak, jak žijeme.
