Kdybych si měl vzít na pustý ostrov jednu jedinou knihu, tak bych trochu váhal mezi Tao te ťingem a Siddhárthou.
Nejspíš bych si s sebou ale vzal Siddhárthu od Hermanna Hesseho.
Toto vyprávění je vlastně tak jako tak také prostoupeno taem. Navíc je to nádherný příběh o duchovní cestě za osvícením, napsaný básnickým jazykem, který hladí po duši. Siddhárthu mohu číst stále dokola a vždy objevím něco nového, co mě hluboce osloví. Je to jedna z těch knih, která se mění, vyvíjí a roste spolu s vámi a vy s ní. Člověk v ní vidí právě to, na co je momentálně připraven. Pokud lze osvícení vůbec nějak vyjádřit nebo se jeho popisu alespoň trochu přiblížit, tak myslím, že kouzelný příběh Hermanna Hesseho mu je hodně blízko. Člověk má pocit, jako by se při jeho čtení dotýkal záblesku nekonečna a chvílemi nahlížel do podstaty všeho.
V knize je také pasáž, která popisuje setkání ještě neprobuzeného Siddhárthy s osvíceným Gautamou.
Siddhártha osvícenému Gautamovi velmi moudře, logicky a rozumově argumentuje a rozebírá úskalí jeho učení. Ctihodný Gautama mu na to jen jemně odvětí:
„Moudrý jsi, ó šramane, moudře dokážeš mluvit, příteli. Vyvaruj se přílišné moudrosti!“
Na cestě za poznáním většina z nás používá rozum a své intelektuální schopnosti.
Přemýšlíme, zvažujeme, argumentujeme, řešíme neřešitelné. Je to zdánlivě smysluplná, logická, a především „rozumná“ cesta, která ale přesto, nebo právě proto, končí jako slepá ulička.
Cesta rozumu nás dříve či později dostane do situace, kdy se ocitneme doslova s rozumem v koncích.
Čím dále touto cestou postupujeme, tím delší úsek se budeme muset znovu vracet na úplný začátek. Je třeba zapomenout a zahodit vše, co jsme při cestě rozumového poznání poznali, abychom objevili svět, který je za myšlenkami, byť by naše myšlenkové pochody byly sebegeniálnější. Čím více poznatků a takzvaných vědomostí jsme za svůj život nasbírali, tím větší vrstvu nánosu budeme muset odstranit, abychom pak někde na dně objevili ten vzácný poklad skutečného prozření a poznání.
Nejhůře jsou na tom vševědoucí intelektuálové, kteří prostudovali kdeco.
Celý život sbírají různé myšlenkové konstrukty, filozofické teorie a další vědomosti, ale stejně se k odpovědím na své otázky ani zdaleka nepřiblíží. Čím dál tím víc se zamotávají do své sítě, kterou si sami upletli z myšlenek a názorů vědomě či nevědomě převzatých od různých autorit a skutečným odpovědím se tak čím dál tím víc vzdalují.
K opravdovému poznání pak mají ze všech nejdál. Paradoxně ale i nejblíže, protože extrémní protipóly k sobě mají hodně blízko.
Někdy pak stačí aby přeskočila jedna jiskra vhledu –
chvilkový záblesk prozření a odvaha zahodit všechno myšlenkové haraburdí, všechny na scestí zavádějící poznatky, které celý život studovali, sbírali a papouškovali po někom jiném a které si ve své mysli nashromáždili, jako jiní hromadí své hmotné statky.
Cesta vnitřní moudrosti … Instinkt → Intelekt → Intuice
Své znalosti, poznatky a nasbírané vědomosti často zaměňujeme za moudrost a inteligenci. Sami možná budete znát někoho velmi sečtělého, kdo zná kde co a je takovou chodící encyklopedií, která všude trousí svá načtená moudra. Znamená to snad, že je takový člověk také vždy moudrý? Ne, ani náhodou, pouze má přehled o mnoha převzatých informacích, což ani zdaleka neříká nic o tom, jestli má ty informace zvnitřněné, zda prošly cenzurou jeho kritického myšlení a filtrem jeho osobní zkušenosti. Vůbec to nevypovídá o tom, jestli je moudrý nebo ne. Vím o člověku, který umí plynně skoro 10 cizích jazyků a téměř na všechno má nějakou odpověď. Funguje podobně jako internetový vyhledávač, rozsah jeho všeobecného přehledu je fascinující, a přesto je to s prominutím úplný blb. S informacemi pracuje bez uvážení, svému okolí je sděluje v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě, aniž by byly vyžádány. Svým informačně agresivním jednáním pak vyvolává ve svém okolí pouze konflikty a negativní atmosféru. Lidé se v jeho přítomnosti necítí dobře.
Skutečná moudrost a inteligence nespočívá v memorování různých „vědomostí“. Jako moudrost bychom mohli spíše označit náš vnitřní pocit, schopnost intuitivního vhledu, prozření a poznání. Rozum vás vždy jednoho dne, dříve či později, přivede na scestí. Jeden problém zdánlivě vyřeší, aby tím vytvořil další, ještě větší.
Dříve se lidé, stejně jako zvířata, spoléhali především na své vrozené instinkty.
S tím, jak se rozvíjely naše rozumové schopnosti a člověk postupně měnil způsob života, se mnohé naše instinkty, snad kromě těch nejzákladnějších, již do značné míry otupily.
I dnešní člověk je však například stále schopen, alespoň v některých případech, instinktivně rozpoznat hrozící nebezpečí.
Dnes, s tím, jak se jako lidstvo rozvíjíme a posouváme ve svém vývoji, tak čím dál tím častěji zjišťujeme, že vyznávání kultu rozumu nás přivedlo do mnohých problematických situací. Rozum dokáže naše myšlenkové pochody a konstrukty pěkně zacyklit a často se časem ukáže, že to, co se původně jevilo jako velmi rozumný návrh nakonec paradoxně zdaleka nemusí být to nejrozumnější řešení daného problému.
Někteří lidé proto pomalu opouští čistě rozumovou sféru a novým, nastupujícím druhem vyšší inteligence se pro ně stává intuice.
Zdánlivě se jedná o krok zpět k instinktům, ale je to trochu jinak. Intuice, zjednodušeně řečeno, by se sice dala do určité míry považovat za takovou vyšší, rozvinutější a kultivovanější formu instinktů, má však úplně jiné kvality.
Intuice by se dala definovat jako jakýsi zvnitřněný pocit, předtucha nebo tušení rovnající se téměř jistotě. Tento pocit však není podložen žádnou rozumovou argumentací. Vynořuje se odkudsi z našeho nevědomí, jakéhosi informačního pole všezahrnující moudrosti, s nímž jsme všichni propojeni a jehož jsme součástí. Toto tušení má i svou fyziologickou odezvu a projevy v našem těle. U každého se může projevovat trochu jinak. Časem zjistíte, co vám říká váš zrychlený tep, mrazení v zátylku, zjihnutí nebo lesklé oči. Podle těchto signálů vašeho těla se pak můžete řídit a na jejich základě se rozhodovat o tom, zda nějaký plánovaný krok podniknout či ne.
Dnešní svět zatím ještě není příliš připravený na argumentaci intuitivními vhledy.
Představte si, kdyby se třeba politici rozhodovali na základě intuice:
„Dnes jsem měl intuitivní vhled, že bychom měli snížit daň z příjmu o 5%.“
Když by se novináři onoho politika ptali, co jej vedlo k takovému rozhodnutí, tak by jeho odpověď mohla znít asi takto: „Když jsem meditoval na téma zdanění příjmů, tak jsem měl najednou neodbytný pocit, že mám učinit tento návrh. Cítil jsem to celou svojí bytostí a jsem přesvědčen, že nám toto rozhodnutí všem prospěje, i když rozumově to nedokážu zdůvodnit.“ Také proto se někdy tato skutečná moudrost může mnohým lidem jevit jako moudrost bláznů, protože takto činěným rozhodnutím bude často chybět logická argumentace.
Na tuto formu rozhodování tedy většinou ještě nejsme připraveni, a tak si stále musíme procházet zacyklením různých rozhodnutí, učiněných na základě více či méně rozumově zdůvodněných argumentů, kdy snaha o vyřešení jednoho problému vytváří zase nové a nové, a ještě složitější problémy.
Intuitivní rozhodnutí, pokud by je prováděli osvícení, probuzení a vnímaví lidé, by pravděpodobně fungovala mnohem lépe než ta rozumově zdůvodněná. Ovšem to, kde takovéto lidi vzít, obzvláště mezi politiky, je věc druhá.
Intuici je totiž nutno nejdříve probudit, poté ji vědomě rozvíjet a pak se také naučit jí naslouchat.
Začít můžeme tím, že se naučíme naši mysl alespoň na chvíli vypnout nebo ji nějak obejít.
Ale jak na to?
Tak na to jsou různé techniky známé již po tisíciletí – napojení se na podvědomí, které k nám může promlouvat třeba ve formě silového zvířete nebo našeho duchovního učitele, zaměření pozornosti, meditace, zpívání manter – odpověď se pak sama vynoří z hlubin našeho nevědomí nebo, chcete-li, akášického pole, kde jsou obsaženy všechny informace světa.
Probuzení intuice je také dobrý začátek k tomu, abyste jednoho dne zažili i svoji vlastní podstatu, své pravé já. To, čím nebo kým doopravdy jste.
Když i znalostmi, vědomostmi a svým rozumovým intelektem zpočátku přehlcený Siddhártha nakonec došel skutečného poznání, tak věřím, že i my ostatní máme šanci.
Nebojte se tedy občas zahodit svůj rozum, abyste mohli objevit tu skutečnou moudrost.
