Věkuprostý gymnasta

 

Jsem nabitý, plný energie a síly. Cítím se věkuprostý.

Jak by ne. Ve svých 47 letech jsem na tom fyzicky, po půlroční, postupné a intenzivní přípravě, téměř stejně dobře, v některých oblastech dokonce i lépe, jako ve svých dvaceti letech. Zpočátku jsem tréninky trochu přeháněl, ale pak jsem zmírnil tempo, dal si pauzu, začal tělo zatěžovat pomaleji, postupně a znovu, a vyplatilo se to. Opět cítím sílu a dynamiku ve svém těle a věřím, že je připraveno dále posouvat své hranice a snášet vyšší zátěž. Dvakrát v týdnu mávání s kettlebellem – železnou koulí s madlem, třikrát týdně trénink na lokomoci, pohyblivost, sílu a práci s vlastním tělem, o víkendech kolo nebo běh, doplňkově jóga a samozřejmě… gymnastika.

Gymnastika, kterou jsem na vysoké škole jako student tělesné výchovy nesnášel.

Nikdy jsem se jí nechtěl věnovat, a snad právě proto jsem si ji znovu přitáhl do svého života. Dokonce jsem se konečně naučil a zvládl salto vzad ze startovního bloku do bazénu, což jsem si myslel, že už nikdy nedokážu. Z tohoto poměrně jednoduchého akrobatického prvku jsem měl vždy velký respekt spojený s obavami, že si rozrazím hlavu o hranu startovního bloku. Až možnost nácviku salta do molitanové jámy mi ukázala, že o nic nejde. Dokonce jsem se konečně naučil i celkem slušné salto vpřed, což jsem nikdy předtím taky pořádně nedal.

Tu gymnastiku pro dospělé poblíž mého bydliště snad otevřeli kvůli mně. Je fakt, že já negymnasta, působím vedle bývalých, o 10 až 20 let mladších, bývalých profesionálních gymnastek tak trochu jako dřevák, který mezi ně omylem zabloudil, ale to mě nemůže odradit. V některých silových prvcích jsem na tom dokonce i trochu lépe než ony. Říkám si ale, proč vedle sebe nevidím žádné vrstevníky. Že by to nikoho nelákalo? Je fakt, že zpočátku se pár odvážlivců, i když o pár let mladších než já, našlo, ale stačil nějaký náhlý, méně obvyklý pohyb a vzápětí následovalo natažení svalu nebo křupnutí v zádech. Postupně nějak všichni odpadávali. Až jsem zůstal jediný muž.

Je začátek září. Jsem natěšený na novou tréninkovou sezónu.

Je čas vyzkoušet můj ambiciózní, aktivitami nabitý plán.

Ale nechci tlačit na pilu. Po nedávných zkušenostech, kdy jsem podcenil postupnou přípravu těla na zvýšenou zátěž, se zavazuji, že budu vnímat a poslouchat své tělo a nebudu to přehánět. Mám pocit, že vše se hezky doplňuje a je vyvážené. Ostatně ve dvaceti jsem byl přeci zvyklý i na dvakrát větší zátěž.

Zpětně vím, že už můj samotný týdenní program s osmi různými aktivitami, byl pořádně přehnaný.

Je pondělí, pozdní večer, lokomoční trénink. Večerní tréninky mi nevyhovují, jsem spíš ranní ptáče, ale jindy nemá náš trenér volno. Provádíme, v různých obměnách náročnou, silově vytrvalostní lokomoci po čtyřech. Několikrát přes celou tělocvičnu. Schválně, zkuste chvilku lézt po čtyřech s koleny zdviženými jen těsně nad podlahu. A navíc třeba s tyčí položenou na rovných zádech tak, aby vám nespadla. Za chvíli ze všech leje, mnozí těžce oddechují, funí a postupně odpadávají. Ale já se cítím výborně, mám totiž natrénováno přes léto. Druhý den, pro změnu hodně brzo ráno, další, trochu jiný silově lokomoční trénink s jinou skupinou. Opět se cítím skvěle. Cítím se tak dobře, že hned poté jdu ještě na jógu. No a večer bych měl jít ještě na gymnastiku. Nebo ne? Je to večer od sedmi do půl deváté. Takhle večer už mívám silný útlum. To jsem spíš zralý na to, jít do postele. No jo, ale jiný termín není a o gymnastiku nechci přijít, když mi to tak začalo jít. Večer, před tréninkem, už se cítím trochu unavený, ale nic hrozného, co by se nedalo překonat.

Já na to mám – tak si poskočím, tak si vyskočím

Procvičujeme rovnováhu na kladině, skoky přes koně, cviky na hrazdě. Na závěr bychom si prý mohli dát ještě pár salt. Říkám si, to je přece pěkná blbost, salta jsme měli procvičovat spíš na začátku, když jsme byli ještě plní energie.

No co, dám si to jen tak lehce, jenom pár skoků, nebudu se moc přepínat. Už cítím trochu únavu. Navíc, mihlo se mi hlavou, mám za sebou v průběhu posledních 24 hodin už čtvrtý trénink. A taky je dnes 13. To ale určitě nic neznamená, přeci nebudu pověrčivý. Navíc, číslo 13 jsem měl na svém oblíbeném sportovním triku po taťkovi, které jsem nosil tak dlouho, dokud se nerozpadlo. A ještě ke všemu je úterý, a ne pátek.

Dnes se přeci cítím tak silný.

Trochu se rozeskáču a pak uvidím. Nejdřív pár cvičných odrazů na airtracku – nafouknutém, gymnastickém pásu pro nácvik akrobatických prvků. Vypadá celkem bezpečně, ale prý je to tak trochu zrádná pomůcka a mnozí se na ní již zranili při nezpevněném dopadu, ke kterému měkký a zároveň pružný airtrack svádí. Děláme jen primitivní, nevinně vyhlížející výskoky do výšky, „kufr“, roznožky a podobně. Jsem na řadě. Zahajuji lehkými poskoky s myšlenkami na to, že už se musím šetřit. Asi už mám dneska dost a závěrečná salta vynechám. Na ty vždycky potřebuju být čerstvý, abych neztrácel koordinaci. Místo, abych se koncentroval, myslím na blbosti. Ztráta koncentrace mě vyhazuje z rytmu skoků. Hlavou se mi mihne, že musím sekvenci skoků přerušit a znovu se dostat do rytmu. Najednou dopadám z lehké roznožky místo snožmo na rozkročené nohy, navíc nezpevněné a uvolněné.

Pak se čas zpomalí

…a já nevěřícně pozoruji svoji pravou, trochu slabší, neodrazovou nohu a to, jak mi při dopadu její spodní lýtková část vyskakuje od kolene směrem ven, do strany. Přes celou gymnastickou halu se ozve rána jako z děla. Myslí mi ještě proběhne, že to přece není možné, abych se zranil zrovna při takovém lehoučkém poskoku. Neřeknu při dvojitém saltu s vrutem, ale při roznožce? Tu jsem dělal snad tisíckrát a nikdy se mi nic nestalo. Celý bérec mi vyskočil vedle kolena a vzápětí se zasunul zpět. Pro jistotu instinktivně a preventivně padám rovnou k zemi.

Necítím žádnou bolest, jsem jen v šoku.

Vnímám, jak ostatní ztuhli a zírají na mě. Ta rána je přece jenom vyděsila. Chvíli na nohu nevěřícně koukám. Na první pohled vypadá v pořádku. Hned zkouším nohou pohnout, ohmatávám ji, pak si na ni zkouším stoupnout. Jde to, ale trochu začínám ztrácet barvu, tak si raději zase znovu sedám. Pozoruji, jestli nemám v podkolenní krevní výron. To by téměř jistě znamenalo přetržený křížový vaz a to je to poslední, co bych si přál. Naštěstí to vypadá v pohodě. Tak to bylo pořádné znamení, že už toho mám dnes nechat. Trenér se ptá, jak se cítím. Říkám, že v pohodě, ale dnes raději končím. Pořád si říkám, co asi znamenal ten zvukový efekt, to suché prásknutí, které znělo jako prasknutí kosti nebo přetržení vazu. Opatrně našlapuji a zatěžuji nohu a celkem to jde, lehce pokulhávám, ale v pohodě dojdu až k autu a odřídím cestu domů. V klidu domova najednou koleno přichází k sobě. Za chvíli mi pořádně otéká a začíná bolet při každém pohybu. Koleno začínám mít jak bakuli. Ráno už s nohou nemohu pohnout vůbec.

Při sebemenším pohybu mi bolest vystřeluje až do mozku.

Žádám syna, aby mě odvezl na ambulanci. Opřený o syna, poskakováním na jedné noze, se snažím dostat k autu. Cesta do auta je jako nekonečný příběh. Jako berli si s sebou pro jistotu beru alespoň koště.

Rentgen ukazuje, že naštěstí není zlomená žádná kost. Ale stav měkkých tkání, tj. vazů, šlach i menisků, které rentgen nezobrazuje, je velká neznámá. Ten se prý bude moci posoudit, až se zmírní otok, za 2-3 týdny. Pořád doufám, že to nic není. Hlavně, aby mi zůstala zachována hybnost a flexibilita, abych mohl zase co nejdřív do tělocvičny. Proto od první chvíle s nohou cvičím a zkouším jít postupně do co největšího rozsahu, kam až mě bolest pustí. Za 3 týdny se cítím celkem v pohodě a konečně navštěvuji ortopeda. Prý mám utržený přední křížový vaz a doporučuje operaci. Nezdá se mi to, cítím se čím dál tím víc v pohodě. Fyzioterapeuti, které jsem také navštívil, již tak jednotní v názoru nejsou. Doporučují dát tomu chvíli čas a nohu pozorovat. Rady i zkušenosti ostatních lidí, kteří prošli podobným zraněním, jsou rozporuplné a mnohdy si protiřečí. Přes půl republiky jedu za nejznámějším českým specialistou na kolena sportovců, který potvrzuje nepříjemný verdikt – přetržený, nebo minimálně nefunkční, přední křížový vaz. Vytáhne mi výpotek a za měsíc mám přijet na předoperační kontrolu. Cítím se výborně, byl jsem se projet na kole. Jednou jsem si byl dokonce i lehce, velmi opatrně zaklusat. Při pomalém, kontrolovaném pohybu mi svaly koleno udrží, ale když se zapomenu hlídat, tak se koleno občas nepříjemně, nekontrolovaně prolomí. Ze skoků, dopadů a prudkých pohybů mám respekt.

Možná je ta operace úplně zbytečná, internet i názory specialistů jsou jako vždy plné kontroverzí.

Magnetická rezonance by mohla napovědět víc.

Přece si nenechám vrtat koleno jen tak pro nic za nic, když se cítím téměř úplně v pohodě.

Hmm, ale výsledek vyšetření říká něco jiného: subtotální ruptura předního křížového vazu, jinak řečeno vaz visí na vlásku a vlastně je nefunkční, částečně natržený zadní křížový vaz, napříč prasklý celý vnitřní meniskus, natržený vnější meniskus – natržení typu „ucho od košíku“, degenerativní změny třetího stupně na obou meniscích, výpotek v kolenním kloubu. Tak to je mnohem víc, než jsem čekal. V zásadě mi to koleno drží při sobě jen svaly a šlachy, které obepínají koleno. Vnitřní struktury kolene jsou z velké části nefunkční. Na předoperační kontrole mi doktor říká, že když budu nohu v tomhle stavu dál zatěžovat sportem, tak si chrupavky obrousím na kost a kloub úplně zničím. Pořád se ptám a zkouším argumentovat proti operaci, hledám méně invazivní alternativy. Tak mi nakonec říká:

„Chcete to říct česky?“ Já na to, že: „Ano“.

„Pokud budete sportovat, tak se vám to koleno úplně roz..dá.“

Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale pak jsem si uvědomil, že ne. Asi usoudil, že když neslyším, co mi celou dobu říká, tak potřebuju léčbu šokem. Chápe mě, prý si také hrál na hrdinu a sportoval s poraněnými vazy. Vzápětí mi ukazuje své koleno, kolem kterého se táhnou dlouhé, velké jizvy. To nebyla žádná neinvazivní artroskopie, na kterou se sám specializuje. To vypadalo na totální endoprotézu.

Pochopil jsem.

Ale všechno zlé je pro něco dobré.

Díky správné diagnóze jsem se vyhnul mnohem nebezpečnějším zraněním, která mi hrozila, kdybych nohu dále nadměrně zatěžoval. Před operací jsem si připomněl vlastní smrtelnost a cítil se naživu tak, jako málokdy. Prožíval jsem nádherné tady a teď a znovu si připomněl, jak je na světě krásně. Díky dočasně snížené mobilitě jsem se také mohl plně věnovat časově náročnému projektu ve své firmě a za několik měsíců dosáhnout takových výsledků, jako za poslední tři roky dohromady.

Také jsem konečně pochopil ještě jednu věc. Já se sice mohu cítit věkuprostý, ale co naplat, moje tělo, i když se je v poslední době snažím udržovat, se prostě časem opotřebovává.

Kosti, klouby a šlachy mají svoji paměť a jednoho dne se vám ozvou a připomenou vám, co všechno jste s nimi prováděli.

Možná jsem tehdy neměl běžet několik hodin z vrcholu Olympu s batohem na zádech až na pobřeží nebo pravidelně sbíhat po schodech ve věžáku a brát schody po pěti, abych byl dole dřív než výtah. Znáte to. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Z nějakého důvodu není na světě moc padesátiletých gymnastů, kteří by dělali akrobacii.

Silové, pomalejší prvky možná, ale prudké pohyby, nárazy, dopady? To ne. To je vyhrazeno mladším ročníkům nebo těm, kteří pro to mají výjimečné genetické předpoklady, a navíc se tomu věnují již od malička. Konečně jsem pochopil, že učit se salto v padesáti asi není zrovna nejlepší nápad.

Zároveň však vím, že kdybych to nezkusil, tak bych na to pořád musel myslet a mrzelo by mě to. Chtěl jsem to zkusit, dokud jsem ještě mohl. Budu znovu skákat salta a pokoušet osud? Asi ne. Maximálně tak salta do vody.

Ještě nedávno jsem měl pocit, že postupné opotřebení tělesné schránky přicházející s věkem se konkrétně mě nijak moc netýká.

Že stačí jen trochu upravit životosprávu, začít se sebou něco dělat a vše bude jako dřív, ne-li lepší. Měl jsem pocit, že stárnutí se týká jiných, ale mě ne. Alespoň zatím ne. Později? Asi ano. Ale teď? Vyloučeno. Cítím se přece výborně a jsem na vrcholu svých sil. Obyčejný, nevinně vyhlížející skok a následný dopad na žíněnku mi ukázal, že se trochu pletu. Že čas si, dříve či později, svou daň vybere.

Mezi tím, co cítíme a tím, o čem si myslíme, že cítíme, je někdy jenom nepatrný, velmi jemný rozdíl.

Někdy je nám hned vše jasné a hlas intuice je zřetelný. Někdy tápeme. Někdy je hlas intuice těžké rozpoznat nebo jej ani slyšet nechceme. Je to jenom momentální lenost nebo zlá předtucha? V době před úrazem jsem až podezřele často potkával spoustu lidí, kteří za sebou měli různé problémy s koleny, přetržené kolenní vazy, menisky, několik operací. Dokonce i jedna z trenérek na gymnastice si v mládí poranila vazy v koleni a nemohla již skákat nebo si sednout na paty. Také jsem několikrát slyšel, že ten airtrack je zrádný, že se na něm cvičenci často zraní. Jediné, co mě napadlo bylo, že ti lidé nedávali při daném sportu pozor, že zbytečně riskovali, že přecenili své síly nebo že prostě měli smůlu. S koleny měl problémy i můj děda, bývalý fotbalista. Mému taťkovi, bývalému vrcholovému atletu, v mládí operovali menisky. Sportem ku zdraví. Že bych nevědomě převzal nějaký vzorec chování, kterým jsem si úraz přivodil? Často signály, které dostáváme, bohužel pochopíme až zpětně. Jako bych se na ten úraz nevědomky připravoval už dlouho. Nenapadlo mě, že mi tyto signály říkají, že se to může stát i mě, že stačí málo. Chvilka nepozornosti a tělo vypoví službu v místě, které je právě nejslabší nebo nejvíce opotřebované. Když nadměrnou zátěž vydrží sval nebo kost, tak prostě praskne šlacha, vaz nebo třeba chrupavčitá tkáň. Znám siláka, který má obrovskou sílu, velké svaly, zvyklé na zátěž a dlouholetým tréninkem zesílené i šlachy a vazy. Pak si, jednoho dne, při provádění leg-pressu na stroji naložil 600 kg. Jeho svaly, šlachy a dokonce i kolena tuhle šílenou váhu zvládly, ale při cviku mu z páteře povyjely tři obratle. Nejslabší část tentokrát byla páteř.

Chcete mít jistotu, že se vám nic nestane?

Tak, tu bohužel nikdy mít nebudete. I pouhé ležení na gauči je smrtelně nebezpečné, provádí-li se dostatečně dlouho. Proleženiny, řídnutí kostí, nadváha, ochablé svalstvo, orgány postupně vypovídající službu, nebo vám jenom zaskočí sousto a potom už jen… smrt. Co se mu stalo? Ale, ležel na gauči.

Můžete se však pokusit lépe vnímat signály svého těla a naslouchat jim.

Postupně přizpůsobovat prováděné aktivity tak, aby byly přiměřené vašemu věku, dosavadním zkušenostem a aktuální formě.

Najít si svůj zlatý střed přiměřené tělesné aktivity tak,

abyste udrželi své tělo aktivní a v kondici co nejdéle až do pozdního věku. Zároveň je dobré mít na paměti, že každý máme trochu jinou konstituci a ten zlatý střed se bude u každého z nás nacházet někde jinde.

No jo no, asi přece jenom nakonec budu muset chodit na lekce svojí milované ženy, která se věnuje různým léčivým pohybovým terapiím. Pořád jsem jí říkal, že potřebuji víc dynamiky v pohybu, že její lekce jsou pro mě až příliš klidné. Přece nebudu chodit na lekce svojí ženy, kterou jsem sám kdysi dávno nutil k pohybu. Že by se ozvalo ego bývalého tělocvikáře? Akorát jsem nechápal, kde se v ní bere taková síla a ten pocit lehkosti a pružnosti, který má ve svém těle, které navíc pořád vypadá úžasně. Jako by jí bylo dvacet. Když se lidé dozví, že porodila šest dětí, tak jenom vytřeští oči. Nemohou tomu uvěřit. Kdybych ji neznal, taky bych tomu nevěřil.

Můj dynamický pohyb mě nakonec na pěkně dlouhou dobu znehybnil. Dostal jsem to, o co jsem si koledoval. Moje žena měla pravdu, když mi tvrdila, že se do té tělocvičny chodím ničit. Pohyb, který ona sama denně provádí a ke kterému vede své klienty, je až zázračně léčivý a navrací lidem poškozené zdraví. Zdraví, které si často zničili právě nepřiměřenou sportovní aktivitou, nevhodnými pohybovými stereotypy nebo naopak nicneděláním. Své pacienty za ní posílají i zkušení fyzioterapeuti. Ale znáte to, doma nikdo není prorokem. Asi si po sobě budu muset číst své články častěji, abych si neustále připomínal, jaký to mám doma poklad.

Ženo, slibuji ti, i sám sobě, že už to s tím pohybem nebudu tak přehánět.

Anebo raději nic neslibuji, protože se znám a občas mi to přece jenom nedá. Dobrá, budu se alespoň snažit to nepřehánět. A drž mi prosím jedno místo na tvých lekcích. Ano?

Už se moc těším, až ve svém těle opět pocítím tu lehkost a pružnost.

 

Přidat komentář