Vadí ti to? Nesnášíš to?

 

Nesnáším lháře a zloděje. Porno a jeho sledování bych zakázal. Z tlustých lidí se mi dělá špatně. Úplně nesnáším namyšlené lidi. Nenávidím cizince, politiky, korporace, zbohatlíky…

Můžete si dosadit co nebo koho chcete.

Vadí ti to? Vytáčí tě to? Nesnášíš to nebo to dokonce nenávidíš? Nebo tě to alespoň jenom trochu ruší?

Pak je to tvoje téma.

Antiglobalisté, antifašisté, militantní vegani a vegetariáni, bojovníci proti terorismu, bojovníci za mír i za cokoliv jiného, fanatici čehokoliv a proti čemukoliv, ti všichni pouze přilévají olej do ohně a nechtěně a nevědomě posilují to, proti čemu bojují.

Své nezpracované téma manifestují tím, že zastávají názorový protipól.

Jejich potlačený stín, nevyřešené téma, tak přímo volá po vědomém přijetí.

Paradoxem je, že tito antiaktivisté velmi často používají stejně nevybíravé prostředky jako jimi nenáviděná protistrana.

Bojovníci proti terorismu se pak sami chovají jako teroristé. Své bomby shazují na nevinné oběti, svrhávají režimy o jejichž svržení v dané zemi nikdo nestojí a každým svým zásahem situaci ještě zhorší. Militantní vegani v sobě mají často mnohem více agrese než ti nejnáruživější jedlíci masa.

Puritáni, mravokárci, bojovníci za zákaz porna a lechtivých obrázků – mají často neuspokojivý nebo nulový sexuální život. Možná by si někde v hloubi duše přáli to porno sledovat. Možná ho i potají sledují a možná to dokonce tají a popírají i sami před sebou. Jak by jinak vůbec věděli, co že to vlastně je? A pak, kvůli vlastním výčitkám svědomí, proti němu, nebo vlastně nevědomě sebemrskačsky proti sobě, brojí.

Pokud máte dané téma zpracované, tak je vám to jaksi… jedno.

Ani ve snu vás nenapadne, že by se mělo jednat o nějaké téma k řešení.

Projevy, týkající se nezpracování daného tématu, se pohybují od nejsilnějších negativních emocí typu nenávisti, závisti, nesnášenlivosti; přes vyjádření typu: to nesnáším, to mi fakt vadí, štve mě to, vyvádí mě to z rovnováhy, nemohu to ani vyslovit; až po jemnější negativní vymezení: to mě ruší, nemám z toho dobrý pocit, uvádí mě to do rozpaků.

Každý z nás, snad kromě několika mála osvícených jedinců, má nějaká témata ke zpracování.

Ta se, stejně jako my, mohou měnit a vyvíjet v čase.

Je dobré mít na mysli, že pokud dané věci věnujeme svoji pozornost, tak ji tím zároveň posilujeme. Pokud tedy něco vyloženě nesnášíme, tak bychom tomu měli přestat věnovat naši energii, protože takto vlastně danou věc nepřímo vyvoláváme.

Teď, když už to víte, tak vám nic jiného, než přestat danou věc nesnášet, nezbývá.

Jinak byste totiž upadli v podezření, že ji vlastně záměrně svým emočně-negativním vymezením podporujete. Už se nemáte na co vymlouvat.

Je vtipnou hříčkou vesmíru, že čím víc něco nesnášíme, tím víc si dané téma budeme do svých životů přitahovat.

Intenzita daného jevu se navíc bude postupně zvyšovat a eskalovat tak dlouho, dokud své téma nevyřešíme. Anebo, v tom horším případě, dokud nás nezpracované téma úplně nepohltí a nezničí.

Znám jednoho člověka, který se neustále negativně vymezuje na adresu cizinců, hlavně pak cizinců asijského původu. Neustále na ně nadává a častuje je různými pejorativními výrazy a nadávkami. Nesnáší je do té míry, že by s nimi ani neseděl u jednoho stolu v restauraci. To by si raději odsedl. Je to takový učebnicový příklad xenofobie, která se vyznačuje předpojatostí, nedůvěrou, odporem a nepřátelstvím ke všemu neznámému a cizímu.

Je ironií osudu, že syn tohoto člověka si našel partnerku, která se profesionálně zabývá studiem asijské kultury a podporou národnostních menšin, především asijského původu. Má spoustu přátel a známých v asijských komunitách. Nakonec si syn zarputilého xenofoba vzal svoji přítelkyni, milovnici asijské kultury, za ženu. Na jejich svatbě, na které byl přítomen i onen tatínek, byla polovina hostů u svatební tabule asijského původu.

Svět má potřebu se nějakým záhadným způsobem vyvažovat.

Pokud se k něčemu negativně vymezíme, a posílíme tak protipól dané věci, tak zároveň se nějakým způsobem musí posílit i věc sama, aby opět nastala rovnováha.

Neříkám tím, že bychom měli na vše rezignovat nebo potlačit své obranné schopnosti a vše trpně snášet jako pasivní Eloiové z příběhu Stroj času od H. G. Wellse.

Zavírat oči před nepříjemnými věcmi a předstírat, že neexistují, také není ideálním řešením.

Je ale velký rozdíl v tom, pokud jednáme vědomě a přistupujeme k řešení problému věcně, bez negativní emoční zátěže, anebo jednáme-li v afektu, zaslepeni emocemi a nenávistí.

Můžeme tak tedy mít pochopení například i pro zločince, protože víme, že se na jeho chování podílely výchova a prostředí, ve kterém vyrůstal, nebo protože se mu v dětství nedostalo lásky. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit jeho chování zabránit a v případě nutnosti daného jedince izolovat od společnosti.

Jak si tedy své téma zpracovat?

Prvním krokem je si vůbec uvědomit, že právě daná věc je moje téma a snažit se rozkódovat, proč se týká právě mě.

Dejme tomu, že třeba nesnášíte lháře a podvodníky.

To může mít různé důvody. Možná v sobě máte pocit hořkosti a zrady, protože vás v minulosti někdo blízký obelhal. Možná jste kdysi sami někoho podvedli a stále si to nemůžete odpustit a máte výčitky svědomí. Nebo závidíte notorickým lhářům lehkost, s jakou vám klidně lžou do očí a to, jak snadno a bez námahy sklízejí úspěchy za jiné. Možná si někde v hloubce svého podvědomí přejete, abyste také uměli takhle dobře, s elegantní lehkostí, lhát. Je to přece tak nespravedlivé. Podvodníci, díky svým podvodům, získávají oproti vám různé výhody a bez výčitek svědomí si klidně bohatnou na úkor druhých i vás samotných.

Dalším krokem je téma důkladně prozkoumat.

Zjistit si o něm co nejvíce informací z různých zdrojů i od lidí, kterých se dané téma týká. Prozkoumat jejich motivace, co je vede k tomu, že jednají tak, jak jednají. Strávit nějaký čas mezi nimi, poznat jejich způsob života. Velmi často je naše nesnášenlivost vůči něčemu pouze následkem naší nevědomosti, neznalosti a velmi často i neochoty lépe poznat a pochopit danou problematiku nebo protistranu.

Tím, že pochopíme druhou stranu, nebo, že se dokonce pokusíme obhájit její stanoviska sami před sebou i před ostatními, již nebudeme mít takovou potřebu s k danému tématu negativně vymezovat. Nemusíme se kvůli tomu stát profesionálním podvodníkem, ale třeba si můžeme promluvit s nějakým napraveným podvodníkem nebo si o podvodnících přečíst nějakou studii. Pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají.

Navíc každý z nás občas alespoň tak trochu zalže, že?

A jak se říká: „Kdo lže, ten krade.“ Takže jsme možná všichni také tak trochu zloději. Někdo si ukradne hmotnou věc, jiný zásluhy někoho jiného, další si pouze jako dítě „ukradl“ kus čokolády nebo jiné zakázané sladkosti z kredence. Jiný zase někomu „ukradne“ duši a zahrává si s jeho důvěrou. Určitě znáte lidi, kteří druhé okrádají o čas nebo o jejich energii. Prostě loupeží je spousta možných druhů a je jenom otázkou společenské normy komu dáme nálepku zloděje a komu už ne.

Možná, že je mnohem horší zločin někomu vzít naději než krádež nějaké věci.

A kdo nikdy, ale opravdu nikdy, ani trochu nezalhal? Možná nějaký duševně nemocný člověk s nerozvinutou sociální inteligencí, sociopat bez kouska citu. Takový člověk by byl pro své okolí asi nesnesitelný.

Představte, že by si vaše kamarádka koupila nové šaty a přišla se k vám v nich, plná nadšení, ukázat.

A vy na její dotaz, jak jí to sluší, jí řeknete přesně to, co si v danou pomyslíte: „Vypadáš v nich pěkně tlustá, ta barva je taková nějaká vyblitá a ten střih je jak pytel na brambory.“ V tu chvíli byste nejspíš viděli, jak by nadšení a štěstí v očích vaší kamarádky pohaslo.

Možná jí spíše, pokud se jí nechcete příliš dotknout nebo ji zranit, řeknete nějakou společensky tolerovatelnou „bílou“ lež. To znamená pravdu, ale ne úplnou. Například: „Mně se víc líbily ty šaty, co jsi měla minule, hezky ti tvarovaly postavu a ta jejich barva tě celou úplně rozsvítila. Nejdůležitější ale je, jak se v šatech cítíš ty sama.“ Nebo řeknete jenom jednoduše a přímo, jak to říkám já svojí milované ženě: „Ne, nesluší ti.“ Můžu si to totiž dovolit, protože máme otevřený a důvěrný vztah a vím, že to unese. Má z toho radost? Nemá, ale zároveň ví, že jí pomohu s výběrem jiných šatů, které jí budou slušet mnohem víc.

Někdo klidně bezostyšně řekne úplný opak toho, co si myslí. Někdo to řekne dokonce záměrně s cílem dotyčnou osobu poškodit a zesměšnit před ostatními: „Ty šaty jsou přímo nádherné, vypadáš v nich úžasně. Měla by sis je dnes večer vzít na tu oslavu.“

Co vám vadí, co vás ruší a co nesnášíte?

Vadí vám cizinci, jiné národnosti? Poznejte blíže jejich kulturu, navštivte jejich zemi, seznamte se blíže s někým, kdo tyto lidi dobře zná nebo přímo s příslušníkem dané národnosti. Prožijte s nimi nějaký čas.

Ruší vás fanatičtí vykladači různých pravd? Prozkoumejte důkladně svoje vlastní názory. Možná budete překvapeni, že k fanatismu také nemáte až tak daleko a že i některé vaše názory by se klidně daly označit za fanatické.

S vašimi tématy ke zpracování budete v životě neustále konfrontováni

a forma jejich projevu se bude postupem času dramaticky stupňovat tak dlouho, dokud si daná témata nezpracujete.

Zahrajte si na ďáblova advokáta

Přistupte ke zpracování vaše tématu jako vědec a rozpitvejte dané téma i sebe, abyste pronikli do podstaty svého negativního vymezení. Pokuste se, stejně jako ďáblův advokát, obhájit zdánlivě špatnou věc nebo opačné stanovisko a předložte argumenty pro jejich obhajobu.

Až proniknete na samé jádro problému a pochopíte, proč vás daná věc ruší, tak máte napůl vyhráno.

Tak jaké z vašich témat si vyberete ke zpracování nejdříve?

Co vás nejvíc rozčiluje a vytáčí? Co vám opravdu hodně vadí?

Nebo co vás alespoň občas trochu ruší?

To, že dané téma máte vyřešené a zpracované, poznáte podle toho, že ve vás už nevyvolá žádnou negativní emoční odezvu.

Nebude nutkavě zaměstnávat vaši mysl a ani ve vás vyvolávat žádné pnutí. Při zmínce o něm se vám už nezrychlí puls.

Nebudete mít ani potřebu se k danému tématu nikterak vyjadřovat, řešit ho, natož se vůči němu negativně vymezovat.

Prostě zjistíte, že už je vám to téma úplně volný.

 

Přidat komentář