Vadí ti chemie? Tak ses neměl stěhovat na venkov.

vadi_ti_chemie-2

Bydlíme na venkově v chráněné krajinné oblasti. Jsme obklopeni zemědělskou krajinou a lesy. Zdánlivě idylický obrázek, který však, při bližším pohledu na hospodaření zemědělců, trochu ztrácí svůj lesk.

Na polích v našem okolí se střídavě pěstuje převážně geneticky modifikovaná (GM) kukuřice, ječmen, řepka, pšenice, a občas mák. Mnohahektarová pole jsou spíše jakési monokulturní pouště, které jsou, naštěstí, sem tam ohraničeny neobdělávatelnými, skalnatými remízky, kde bují divoký, rozmanitý život. Půdu obdělávají gigantické, mnohatunové traktory podle GPS navigace, typickým konvenčním způsobem.

Spojení řidiče -„zemědělce“ s půdou prakticky neexistuje.

Půdy se vlastně ani nemusí dotknout. Vše obstarají stroje.

Půda, tvrdá jak beton, je prakticky úplně mrtvá, bez humusu. Na rozloze několika hektarů nenajdete ani jednu žížalu.

Země je tak degradovaná, že bez umělého dodávání živin by se téměř nic neurodilo. Jak dlouho může tento způsob hospodaření vydržet? To nevím. Co ale vím, že to, co na takových polích vyroste, je čím dál tím méně k jídlu. Umělými hnojivy vyhnaná úroda má oproti rostlinám vypěstovaným na zdravé, úrodné půdě sice mnohem, mnohdy až násobně, vyšší výnosy, ale jenom zlomek výživných látek a vitamínů.

Hnojení se provádí konvenčně buď umělými hnojivy typu NPK (dusík, fosfor, draslík), nebo koktejlem z kejdy, která je tvořena exkrementy z velkochovů dobytka, vykrmovaného převážně GM kukuřicí, a často i preventivně podávanými antibiotiky. To vše se pak vsakuje do podzemních vod. Občas se zemědělcům, když plní hnojivem zásobníky traktorů na louce vedle pole, povede vysypat celou hromadu kuliček dusíkatého hnojiva, kterou s klidem ponechají svému osudu. Hnojivo za pár týdnů úplně sežehne okolní luční porost a zanechá po sobě žlutou vypálenou plochu. Poté, co jsem zjistil, o co se jedná, kuličky raději odklízím.

Co myslíte, napadlo by někoho, aby si do obdělané půdy na vlastní zahrádce naházel PET lahve, igelity a vajgly?

A co třeba prázdné nádoby od oleje, hadice od hydrauliky, kusy odlomených plastů, krabičky od cigaret nebo obaly a zbytky od svačiny? Většina z nás si do záhonku asi nic takového nedává.

Ale na obří, mnohahektarové rozloze pronajaté půdy, kde traktorista k půdě nemá absolutně žádný vztah, je to celkem běžné. Samotné půdy se svýma rukama, a většinou ani nohama, prakticky nedotkne. Ještě tak agronom družstva občas zajde na pole, aby zhodnotil stav plodin a podle toho zvolil další vhodný chemický postřik – na urychlení, nebo dokonce na utlumení růstu, postřik proti hmyzu, plevelům apod. Je pak celkem pochopitelné, že někteří zemědělci, což jsou v zásadě řidiči těžké mechanizace, se nevzruší ani nad několika litry starého vyjetého oleje, vylitého přímo na pole. Vždyť ta půda je stejně mrtvá, těžkou technikou udusaná, jílovitá hmota, která si o humusu může nechat jenom zdát, tak co. Hlavní je projet celou plochu podle předem nastavené GPS trajektorie.

Alespoň mám, díky zemědělcům, v širokém dalekém okolí zdaleka nejštědřejším dárcům odpadků, co sbírat.

Škoda jenom, že vyjetý olej, umělá hnojiva, pesticidy, herbicidy a jiné „cidy“ se bez nákladné dekontaminace sebrat nedají a zamořují půdu i podzemní vody. Nemluvě o negativním vlivu na zvěř a úhynech celých populací hmyzu a včelstev. Když jsme si nechali opakovaně provádět kontrolní rozbory vody ve studni, tak pokaždé, poté, co zemědělci pole pohnojili dusíkatými hnojivy, vyletěl obsah dusičnanů ve studniční vodě jako raketa.

Ten den foukal vítr směrem z pole na naši zahradu, kde máme stanoviště včelstev a pěstujeme zeleninu a ovoce přírodním způsobem, bez použití chemie.

Na pole právě přijel traktor s cisternou plnou herbicidů a další traktor s téměř 30 metrů dlouhými rameny postřikovače. Říkám traktoristovi, tomu s tou cisternou, že minule, když stříkali, tak jsem měl na zahradě do žluta spálený dvouděložný plevel. Nechápavě se na mě podíval, o co mi jako jde. Snad si pomyslel, že bych měl být vděčný, že mě zadarmo zbavili plevele.

To, že si náš zahradní plevel téměř hýčkám a považuji jej za vitaminový a detoxikační poklad a pravidelně jej konzumuji, jsem mu už raději nevysvětloval. Myslel by si, že mi asi přeskočilo. Ne každý ještě dneska ví, že taková mladá bršlice kozí noha, fialky, jetel, pampelišky, nektar v květech z hluchavky, květy sedmikrásky, sirup z jitrocele nebo čaj z kopřiv či pýru jsou úplné lahůdky.

Slušně jsem tedy traktoristu požádal, jestli by mohli stříkat trochu dál od našeho pozemku, když fouká takový vítr. Prý to nejde, má nařízeno, že musí projet celou plochu pole přesně podle nastavené GPS trajektorie. Říkám, že když fouká vítr, tak to stejně pokryje plochu až do vzdálenosti desítek metrů od ramen postřikovače. Pak jsem ještě argumentoval včelami. Správně by si totiž měli zemědělci ověřit na obecním úřadě, kde jsou hlášená včelstva, a postřiky provádět v době či za meteorologických podmínek, kdy včely nelítají, a ideálně předem o plánovaném postřiku informovat i včelaře. V praxi se většinou nic takového nekoná.

Když už se mnou traktorista, díky mé neodbytnosti, začíná ztrácet trpělivost, tak mi říká:

„Když ti vadí chemie, tak ses neměl stěhovat na venkov.“

Očekával jsem, kdy se rozesměje nad svým podařeným vtipem, ale z výrazu jeho tváře jsem pochopil, že to myslí smrtelně vážně. Z jeho úhlu pohledu a mnohaletých zkušeností jsou dnešní zemědělství a venkov opravdu nerozlučně spjaty s agrochemikáliemi. Měl to štěstí, nebo spíš smůlu, že právě zachytil nástup plošného zavádění chemického hnojení do našeho zemědělství. Předtím bylo vlastně téměř všechno „bio“.

A pak mi také ještě řekl:

„Nevím, co vám všem na tý chemii pořád vadí. Podívej se na mě. Stříkám už 40 let a pořád ještě žiju.“

Tohle byl argument, kterým mě traktorista dostal. Jeho vzhled, obličej zbrázděný hlubokými vráskami jako rýhami v ornici a bezzubý ironický škleb s pár zčernalými zuby, sice nepůsobil právě jako ukázka ztělesněného zdraví, ale musím uznat, že skutečně, překvapivě, byl stále živý. Kdoví, možná byl na chemikálie naopak již tak navyklý, že kdyby jeho tělo přišlo o svojí pravidelnou dávku, tak by to taky nemusel přežít.

Když jsme se před časem rozhodli přestěhovat na venkov v chráněné krajinné oblasti, tak to bylo, kromě jiného, i kvůli zachovalé, chráněné přírodě. Asociace s chemií mi tehdy vůbec nepřišla na mysl. To, že se i tady může stříkat chemií ostošest, mě nějak nenapadlo.

Nakonec mi traktorista, můj nový učitel frustrační tolerance, přislíbil, že opravdu pojedou kousek dál od naší zahrady.

Obával jsem se, že příslib učinil jen naoko, aby se mě konečně zbavil. Nezbývalo než doufat, že tentokrát pojedou opravdu trochu dál než minule. Nebo než tehdy, kdy jsem našel železný sloupek našeho plotu ohnutý a vyvrácený jako následek jeho zachycení těžkou orební mechanizací.

Řekl jsem si, že raději budu traktoristy ještě chvíli hlídat, jestli dodržují naši dohodu.

Jak jsem tak pozoroval jedovatou mlhu z postřikovačů, tak se najednou zvedl poryv větru a vzápětí mě zahalil chemický opar.

V tu chvíli mě přímo do nosu udeřil silný zápach chemikálií. Prudce jsem vyfoukl chemický vzduch, pak zadržel dech a raději se šel rychle schovat domů.

To víte, na venkově bydlím přece jenom teprve několik let a ještě nejsem na chemii tak zvyklý.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.