V divočině venkova I. – O myších, hmyzu a lidech

 

 

Když jsme si vysnili a navrhli náš nový domov, mysleli jsme při tom na kde co. Veliká zahrada se starými vzrostlými stromy, klidné místo na polosamotě, které je zároveň dostatečně blízko k lidem i ke službám velkoměsta, starý dům s duší, místo se silnou energií, jedinečným geniem loci a krásnými výhledy. Prostě splněný sen.

Ale jak již víme, tak každý splněný sen a přání má nějaké své mouchy nebo alespoň mušky.

A tak i v našem příběhu se to hmyzem doslova jenom hemží. Ve svém přání nikdy neošetříte všechno. Já jsem byl, kromě jiného, nadšený i z toho, že budeme žít téměř v lůně přírody. I když jsme obklopeni konvenčně, to jest chemicky, obhospodařovanými zemědělskými plochami, tak přesto žijeme v relativně málo poskvrněné oblasti chráněné krajinné oblasti plné divé zvěře. Nějaká část mého já, snad pod vlivem četby dobrodružné literatury v dětství, toužila po žití v pravé divočině, byť alespoň českého venkova. A to se mi vrchovatě splnilo.

Zvěře, hlavně z hmyzí říše, tu máme všude spoustu.

Náš několik set let starý dům má spodní část kamenného obvodového zdiva z opuky, pospojované jakýmsi blátem z jílu, písku a něčeho, co snad kdysi mohlo fungovat jako malta nebo pojivo. Stačí hrábnout prstem do spáry a „malta“ se začne ihned drolit. Celý dům tvoří úžasná skladba materiálů od kamenů, přes staré, škvárobetonové, duté tvárnice, až po zvětralé cihly.

Ideální prostředí pro hlodavce a hmyz.

Náš dům je přímo ukázkový domov pro hmyz a malé obratlovce. Jak z ekologické čítanky. Tak dokonalé voštiny, malé dutinky jako stvořené pro úkryt hmyzu, které vznikly zvětráváním v místech se starou, písčitou, prehistorickou omítkou, byste sami nevytvořili ani náhodou.

V sypkých spárách kamenného zdiva, místy až půl metru širokého, si mohou zvířátka vytvářet spoustu spletitých chodeb a cestiček. Poté si uvnitř domu, mezi prkennými záklopy starých podlah, mohou budovat své útulné domovy a přitom si občas odběhnout ven nebo dovnitř domu pro různé dobroty. Jakýkoliv stavební zásah do útrob domu pak přináší spoustu překvapení. Nejen v podobě kuriózní skladby materiálů, tak jak šel čas a různí majitelé kreativně zvelebovali své obydlí, ale i v podobě různých myších doupátek a hmyzích sídlišť. Jestli si myslíte, že takové přístupové cesty do domu jde nějak jednoduše objevit, tak jste v takovém starém domě ještě nikdy nebydleli. Je to prakticky nemožný úkol.

Jedno z překvapení nás čekalo například při rekonstrukci staré minikoupelny, o kterou mě moje milá žena trpělivě prosila skoro sedm let. Syrovost a šílený vzhled koupelny splácané z kde čeho tak nějak patřil k mé představě o žití ve starém domě, takže jsem to až tak moc neřešil. Je ale fakt, že zvláštní metrová vana vypadala spíš jako větší, oprýskaný lavor určený snad pro mytí domácích zvířat a podivně napojované odpady byly každou chvíli ucpané. Ne zrovna oku lahodící, neestetické dlaždičky, snad odněkud z výprodeje, navíc napůl odskákané od zdi, koupelně na kráse také právě nepřidávaly. Zato si naši koupelnu oblíbily myši a mravenci a při vybourání staré podlahy jsme konečně objevili záhadu, proč se nám v sousední ložnici objevují vosí mladušky a obden v ní poletují sršni.

Skoro polovina podlahové plochy pod prkenným záklopem byla plná sršních a vosích pláství z celulózy, úplné hmyzí sídliště.

Konkrétně mně vosy v ložnici moc nevadily, ale na druhou stranu jsem i chápal, že ložnice není úplně ideální místo pro vosí chov. Žena i děti odmítaly spát v prostoru s poletujícími vosami a sršni. Marně jsem jim vysvětloval výhody svého důkladně promyšleného návrhu řešení celé situace. Úplně stačí před spaním zkontrolovat peřiny a postele, abyste náhodou omylem nezalehli chudinku vosu nebo sršeň, dále přísný zákaz svícení v ložnici, brzké ranní vstávání ještě za tmy a otevřené okno (toho se zase pro změnu všichni báli, kvůli jinému predátoru, jak zjistíte v dalším příspěvku). Hmyz totiž nějakými nenalezitelnými škvírami v dřevěném obložení a v podlaze létal především za světlem z ložnice. Proto byla také většina vos ráno nalepená na skle střešního okna přímo nad naší hlavou. Stačilo okno jenom otevřít a vosí mladušky mohly vesele vyletět do světa nabodávat jablka v našem sadu nebo chroupat dřevěné obložení terasy, aby z něj mohly vyrábět celulózovou kašičku na zvelebování svého obydlí v našem domě. Vyřešeno. Ale ne pro moje nejbližší, kteří se za čas začali obávat již jenom usnout. Je fakt, že i mně občas rozrušil ohlušující, varovně znějící, vrtulově mručivý bzukot sršně, když poletoval těsně kolem mé hlavy jako malý, žlutočerný kolibřík.

Nakonec jsem se rozhodl to vyřešit „aktivním“ zenovým přístupem, spočívajícím v záměrném nicnedělání a v posečkání na příchod zimy, která nálety, jako vždy, opět ukončila a celou situaci elegantně vyřešila.

V zimě pro změnu zase nastává myší období, protože myšky, hraboši a rejsci se začínají na zimu stahovat do domu. Taky byste přece v zimě nechtěli mrznout venku. Třeba takový rejsek se dokáže protáhnout jen několikamilimetrovou škvírou pode dveřmi nebo okrajovou spárou mezi prkny v podlaze. Dostane se klidně ven i z trychtýřovité pastičky, do které by hlodavec měl údajně mít možnost jen vlézt, ale vylézt už ne. Cupitání a chroupání myší pod postelí u nás už tak nějak patří k zimnímu období. S tím se ovšem moji nejbližší nechtějí moc smířit. Radil jsem jim, že když mají obavy, tak přeci stačí, aby si děti do ložnice pořád netahaly jídlo, jehož zbytky jsou pro myšky neodolatelným lákadlem. Obzvlášť bázlivým jedincům jsem ještě pro jistotu doporučil spát se zavřenou pusou, aby jim tam myška snad omylem nevlezla. Toto doporučení kupodivu nikoho příliš neuklidnilo.

Moje žena říká, že kdyby to bylo jenom na mě, tak „naše“ myši nejraději chodím ještě krmit.

Přiznávám, že něco pravdy na tom bude. Jen se zkuste někdy podívat do krásných, malých, kulatých, černých myších oček. Krmit je naštěstí chodit nemusím, našich šest dětí a zbytky jídel, které po sobě trousí a zanechávají po celém domě, to obstarají za mě. Moje žena, ochránkyně našeho domova, se však o náš dům s myšmi dělit nechce. Ano, i to chápu, protože s mým přístupem bychom za chvíli měli doma myší kolonii. Kvůli snížení počtu myší populace tedy občas pustíme do domu i naši kočku, která normálně žije venku. Ještě zdatnější lovkyní myší je ale moje žena, která musí chránit náš domov před útoky divé zvěře a vyvažovat tak laxní přístup svého muže. Vynalézavě klade pasti a návnady jako zkušený traper na divokém západě.

Časem jsem také zjistil, že chroupání vedle mé postele nemají vždy na svědomí pouze myši, že jsou v tom chudinky mnohdy nevinně.  Až po přiložení ucha ke střešní krokvi mi došlo, že zvuk vychází přímo ze dřeva, a že se v našich střešních trámech činí pilní tesaříci. Nejdříve jsem dlouho nechtěl věřit tomu, že jejich chroupání v nočním tichu může být tak hlasité, jako když někdo kouše suchý chleba přímo vedle vás. Lidská přítomnost, otřesy, větrání a teplo jim bohužel dlouhodobě nedělají dobře a tak se raději postupně přestěhovali do míst v konstrukci střechy, kde mají více klidu. Také jsem zjistil, že ty velké díry a cesty v trámech a v podlaze vytvářejí larvy tesaříků, takoví naši malí tesaři naruby a že za ty malé cestičky a otvory mohou pro změnu zase červotoči. Stejně ale nemám to srdce krásné, již dospělé, černé tesaříky, když je zahlédnu v domě, likvidovat. Pouze je vyhodím ven na zahradu, kde pravděpodobně v některé dřevěné konstrukci opět založí další generaci potomků.

Na přelomu jara a léta se nám každý rok na několika místech v domě vyrojí mravenci.

Jsou to dva nebo tři druhy, takže se jedná o různé kolonie. Jedno oblíbené místo mají i v kuchyni, což se samozřejmě nelíbí mojí ženě, byť jsem jí několikrát trpělivě vysvětloval, že ti malí pracovití dělníci nepřenášejí žádné nemoci a že právě naopak přispívají k čistotě naší domácnosti. Pečlivě totiž odstraňují všechny zbytky jídel a kyselinou mravenčí, kterou vylučují, čistí a dezinfikují všechna místa, kde se pohybují. Ostatně i v lese fungují jako jakási zdravotní policie. Vlastně by bylo žádoucí jejich stanoviště ještě rozšířit.

Taky máme doma extrémně výkonné pavouky. Když se člověk rozhodne vysmýčit pavučiny, tak má pocit, že než se dostane na konec místnosti, tak na místě, kde začal, jsou již pavučiny nové. Pavouci jsou v domácnosti samozřejmě také důležití, protože chytáním much přispívají k rovnováze populací domácího hmyzu.

Celým podzimem, v období zrajícího ovoce, nás zase pro změnu věrně provází „košovky“ octomilky, které se v našem koši na bioodpad musí cítit jak v ráji.

Jednotlivá roční období bychom mohli určovat podle zvýšeného výskytu toho kterého hmyzu nebo myší, aniž bychom museli vycházet z domu. Dalo by se říci, že náš dům doslova žije v souladu s přírodou.

Hmyz a různá jiná havěť, lidskou, pokřivenou perspektivou často rozdělovaná a označovaná jako takzvaně užitečná nebo jako škůdci, přispívají k vyvažování světa.

Je velmi pravděpodobné, že když by jednoho dne hmyz vyhynul, tak by to netrvalo moc dlouho a za chvíli bychom byli na řadě my. Všechno souvisí se vším. Hmyz a mikroorganismy jsou těmi skutečnými vládci našeho světa, jenom si to většina z nás neuvědomuje. Hmyz bez nás přežije, my bez něj ne. Bez těchto malých stvoření bychom totiž skončili zavaleni organickým odpadem, a to nejenom svým vlastním. Náš ekosystém, tak, jak jej známe, by se úplně zhroutil.

Koloběh života, smrti, rozkladu a znovuzrození by se přerušil.

Můžeme být hmyzu vděční, že nás většinou nechává žít v našich domovech a občas je s námi pouze sdílí.  Můžeme také mluvit o štěstí, že si nás hmyz zatím ještě nezotročil, stejně jako mravenci svoje mšice. Stačilo by málo. Třeba jenom nějaká menší genetická modifikace nebo mutace jako následek nějakého vysoce účinného chemického postřiku nebo „dobře míněného vědeckého pokusu“.

Jenom si živě představte, že by mouchy, pavouci nebo vosy měli velikost slona.

 V tu ránu by se nevítaný a otravný hmyz stal z nás. Nebo vlastně vítaný, protože taková kvalitní bílkovina se přece vždycky hodí.

 

Přidat komentář