Úklid jako psychoterapie

Právě uklízíte a vzadu ve skříni jste narazili na kus oblečení, který jste si koupili již před několika lety, ale ještě jste jej ani nerozbalili. A ani vás to vůbec neláká. Nechápete, jak jste si tenkrát mohli něco takového koupit. Ta divná, nehezká barva, a ten materiál, i přes ten igelitový obal to vypadá fakt hrozně. No jo, ale je to úplně nové. To je přeci škoda vyhodit, mohlo by se to někdy hodit.

Myslíte? A kdy? Třeba za pět let, až se možná změní váš vkus? Takových věcí mají doma lidé spousty.

Obavy z nejisté budoucnosti nebo lpění na minulosti?

To, že většina z nás má problém se něčeho takového zbavit, je většinou způsobeno tím, že nemáme vnitřně a vědomě zpravovány asociace, pocity nebo vzpomínky, které v nás daná věc vyvolává.

Buď se to týká lpění na minulosti a obav ze změny – měl bych šetřit, je přeci škoda vyhazovat úplně nové věci, co by tomu řekli ostatní, věnoval jsem tomu tolik energie, stálo to tolik peněz apod., nebo obav z budoucnosti – co když se to bude hodit, nebudu mít peníze na nové oblečení, nic podobného už neseženu, …

Kdyby tomu tak nebylo, tak bychom se starých, nepotřebných věcí, ke kterým máme problematický vztah, i starých, překonaných názorů, zbavovali mnohem snáze a na věcech bychom tak nelpěli. Také bychom si pak více vědomě užívali přítomného okamžiku a žilo by se nám s mnohem větší lehkostí.

Je dobré si občas připomenout, že jsme na tento svět přišli nazí, a ani poté, co z něj jednoho dne odejdeme, si nastřádaných věcí příliš neužijeme. Takže váš 30 let nerozbalený svetřík stejně jednoho dne nejspíš skončí, v tom lepším případě, v nějaké charitativní popelnici, v tom horším, pravděpodobnějším, někde na smetišti.

Milujete danou věc a pokaždé, když se na ni podíváte nebo se jí dotknete, tak vám na tváři vykouzlí úsměv a po těle se vám rozlije pocit štěstí?

Klidně to může být ten starý, opelichaný a napůl roztrhaný medvídek s utrženým uchem a jenom jedním skleněným očkem. Ten, na kterém každý den usínáte, protože je to váš nejoblíbenější dárek od vašeho milého. Tak si jej ponechte a užívejte si jeho blízkost a příjemné pocity, které ve vás vyvolává. I on by však měl jednoho dne, až z něj bude žmolek hadrů k nerozeznání od medvídka, uvolnit místo něčemu novému.

A co když máte doma nějakou vzácnost nebo jinou věc, které je vám „líto“ se zbavit?

Věc, která pokaždé, když na ni pohlédnete, ve vás vyvolá pocit těžkosti, zármutku, vzteku nebo vás při pohledu na ni dokonce píchne u srdce? Možná ve vás vyvolává jen nějaké ambivalentní pocity, spojuje něco příjemného s nepříjemným. Proč vlastně na té věci tak lpíte a nemůžete ji vyhodit?

Možná, že nějaká část vašeho já, se nechce vzdát minulosti. Minulost je však již minulostí, proto se tak také nazývá. Možná si myslíte, že minulost tak můžete nějak vrátit a změnit.

Ano můžete, ale jen ve své mysli a jen tím, že zážitek spojený s danou věcí vědomě zpracujete a dáte mu i jiný, než původní, význam. Pak už zbývá jen poděkovat za danou zkušenost, za to, co jste se díky ní naučili, a opět se posunout dál.

Představte si, že jste se dané věci zbavili.

Ulevilo se vám? Máte pocit, že vám ze srdce spadl těžký kámen? Nebo ta představa vyvolá alespoň úlevný oddech?

Tak se s danou věcí klidně rozlučte, prodejte ji nebo vyhoďte.

Pokud vás k věci vážou silné emoce, tak si s danou věcí projděte rituálem rozloučení, kdy jí poděkujete za to, jak vám sloužila, či za to, co jste se jejím prostřednictvím naučili. Takový minirituál vděčnosti je dobré provést s každou věcí, se kterou loučíte, abyste měli pocit ukončení a nemuseli se k ní pak znovu vracet.

Někdy možná ještě nebudete připraveni se s danou věcí již rozloučit. Tak jí, i sebe, na rozloučení alespoň předem „psychicky“ připravte. Až pak nastane ta správná chvíle, tak to půjde mnohem snáz.

No jo, ale co když jsou to třeba vzácné, historické, stojací hodiny po dědovi v hodnotě půl milionu?

Ten malý problém spočívá v tom, že pokaždé, když odbijí půl nebo celou, tak si vzpomenete na to, jak jste jako malí byli u babičky a dědy, když rodiče bez vás odjeli na, pro vás tehdy nekonečně dlouhou, dvoutýdenní dovolenou k moři. Celé hodiny jste pozorovali ručičku hodin, která se posouvala nekonečně pomalu, a nějak jste tušili, že každé kývnutí kyvadla vás přibližuje ke chvíli shledání s milovanými rodiči. Pro malé dítě, které žije přítomným okamžikem, však hodina nebo den, o 14 dnech ani nemluvě, představuje neurčitou veličinu a rovná se prakticky nekonečnu.

Hodiny vám tedy připomínají babičku a dědu, na které vzpomínáte rádi, ale zároveň ve vás vyvolávají vzpomínky na nekonečné čekání spojené s pocity vnitřního smutku a osamocení. Pak je lepší se s nimi i tak rozloučit, poděkovat za vše hezké, co s nimi máte spojeno a předat je dál, aby sloužily někomu, kdo z nich bude mít ničím nekalenou radost. Můžete je prodat, klidně pod cenou, darovat nebo taky jen tak nechat někde stát před hodinářstvím nebo u popelnic. Určitě se najde někdo, koho ten den uděláte šťastným.

Přinejmenším vás samotné.

Tahle (ne)investice se vám určitě vyplatí.

Když to dokážete, tak je to jako byste úspěšně prošli psychoterapií, přijali a zpracovali si svůj zážitek z dětství a posunuli se dál ve svém vývoji.

Moc hezky o psychoterapeutickém aspektu opouštění starého a překonaného píše „nejlepší uklízečka na světě“ Marie Kondo ve své knize Zázračný úklid.

Stejně tak se nebojte zbavit dárků,

které jste si nepřáli nebo které vám třeba i nějakou dobu dobře sloužily a líbily se vám, ale teď už dosloužily nebo se vám už nelíbí. Jsou přece vaše a je na vás, jestli si je ponecháte, vrátíte je nebo s nimi uděláte něco jiného. Můžete je dát někomu, kdo je ocení a bude z nich mít radost nebo je prostě vyhodit. Je to vaše právo, nemáte k nim, ani k dárci, žádný závazek.

Pro mnohé obdarované i dárce to bude samozřejmě trochu, více či méně, citlivé. Dárek se ale dá odmítnout či vrátit i s citem, tak, aniž byste zbytečně někoho zraňovali. Uvědomělý dárce to pochopí a reakcemi těch ostatních se není třeba zatěžovat. Když někdo lpí na věcech i poté, co je někomu věnuje, tak by do té doby, než si toto téma zpracuje, raději dárky dávat neměl.

A jak jste na tom vy?

Co uděláte s tím kýčovitým, šíleně drahým, porcelánovým servisem, který fakt nesnášíte, a který jste dostali jako svatební dar od maminky vašeho partnera?

A co ten příšerný obraz od tetičky, který věšíte na zeď vždycky jenom těsně před tím, než k vám teta přijede na návštěvu?

Takové věci, nejenomže zbytečně zabírají váš životní prostor, ale váží i, a ne právě v pozitivním duchu, podstatnou část vaší psychické energie, které se vám pak v jiných, žádoucích oblastech, již nedostává.

Nebojte se a najděte odvahu k vyhození starých věcí, které vás zatěžují.

Čeká vás odměna v podobě odlehčení, které dá vašemu životu křídla.

Vytvoříte prostor novým věcem a otevřou se vám nové obzory a příležitosti, které jste dříve, pro zatěžující nános starých věcí a vzpomínek, neviděli.

 

Přidat komentář