Tak trochu podivní malí čtenáři

 

Máme rádi knihy, moc rádi. Doma máme takovou malou knihovnu vesnického formátu čítající několik tisíc svazků. Večer, než jdeme spát, si se ženou docela často chvíli čteme i v posteli v naší ložnici, kde společně s námi spí i menší děti.

A naše děti si čtou také.

Velmi pečlivě, jako nějací čtenářští gurmáni, si vybírají knihy, které si budou číst. Stránky otáčí přibližně stejným tempem jako my. Málokdy nějakou stránku přeskočí. Většinou to nejsou to žádná obrázková leporela, ale hustým textem popsané knihy, někdy i bez jediného obrázku. Podobné, jaké si čtou i maminka a tatínek. Tam, kde před spaním skončí s četbou, si stránku v knize pečlivě označí záložkou, aby mohly druhý den navázat na místo, kde s četbou skončily a nemusely znovu číst již přečtené. Každý den se chlubí, jak daleko v četbě pokročily a ukazují nám, kolik stránek již přečetly.

Teď si asi říkáte. No a co, i v dnešní digitální době jsou ještě děti, které si rády čtou knihy. Na tom není nic až tak zvláštního.

Poněkud zvláštní na tom však přece jenom jedna věc je.

Naše děti si totiž klidně „čtou“, i když číst ještě neumí!

Ve třech, čtyřech nebo pěti letech. S vážným, soustředěným výrazem jsou schopny třeba půl hodiny dělat, jako že čtou. Dokonce jsem je chvíli podezříval, že číst doopravdy umí. Říkal jsem si, že schopnost číst do sebe možná nějakým záhadným způsobem vstřebaly, že jednotlivá slova a jejich význam z textu nějak vykoukaly a následně dešifrovaly. Nebo že se číst naučily potají od svých starších sourozenců či z nějakého obrázkového slabikáře, podobně jako Tarzan v pralese. Ale ne. Písmenka pro ně byla jen změť rozsypaného čaje nebo podivného, byť líbivého, hmyzu. Přesto do knihy vydržely se zaujetím zírat celé dlouhé chvíle. Když večer nemohly najít svoji oblíbenou, právě „rozečtenou“ knihu, tak z toho byly celé nešťastné.

Nechápal jsem to.

Asi si musely říkat, že když i jejich rodiče baví tak dlouho pozorovat ty podivné černé broučky na papíře, tak na tom určitě něco musí být. Chtěly být jako my a žít tím, čím jsme také žili. Společně s námi sdílet náš společný zájem.

Po několika dnech usilovné „četby“ mi pětiletý synek ukazuje knihu se záložkou a říká:

„Podívej tati. Už jsem v půlce.“ A po dalších pár dnech s úlevným povzdechem zaklapne knihu a říká:

„Tak, konečně mám tu knihu přečtenou.“

„A jak se ti líbila?“

„Jo. Hodně. Teď budu číst tuhle.“ A už mi ukazuje další, hustě popsanou bichli, opět téměř bez obrázků, kterou si vybral.

Některé knihy se našim dětem natolik líbí, že si je klidně pečlivě „čtou“ stále dokola, i několikrát za sebou. Snad ty knihy čtou nějakým jiným způsobem než my dospělí a energii jejich obsahu vnímají nějakým tajemným šestým smyslem.

Děti budou dělat a následovat to, co děláte vy

Tak jednoduché to je. Děti budou dělat a následovat to, co děláte vy. Jenom to budou mít zvnitřněné. Žádné proslovy, moralizování, tresty, doporučení, manipulace, pochvaly, příkazy, zákazy z dlouhodobého, a mnohdy ani z krátkodobého, hlediska fungovat nebudou. Ano, ve věku nevinnosti, dokud ve vás děti stále ještě vidí boha, tak vás v mnohém poslechnou, ale dlouhodobě budou věřit jen tomu, co sami žijete.

A to, co sami žijete, jim také předáte do života. To si s sebou odnesou. Buď to budou programy, názory, návyky a životní vzory, na kterých budou moci stavět, díky kterým se budou rozvíjet nebo to bude něco, co je bude stahovat zpátky a čeho se budou muset dříve či později poměrně složitě zbavovat.

Jediná (ne)výchova, která stoprocentně funguje… občas

Je ironií a paradoxem, že nejvíc „vychováváte“ ve chvílích, když právě nevychováváte, ale když jste prostě a jednoduše sami sebou. Právě tehdy, když jste úplně přirození a nehlídáte se, je váš výchovný, mnohem častěji však spíše nevýchovný, příklad nejúčinnější.

Vaše děti budou žít tím, čím sami žijete.

Nefunguje říkat dětem, co mají dělat, ale to, že sami děláme to, co chceme, aby naše děti také dělaly. Nechcete-li, aby kouřili, tak sami nekuřte. Chcete, aby se hýbaly a sportovaly? Tak se sami hýbejte. Chcete, aby jedly zdravě? Jezte zdravě. Chcete, aby vám doma pomáhaly? Tak i vy sami jim i druhým pomáhejte.

Naše děti se vždy chtěly zapojit do toho, co děláme my. Když jsme pekli chleba, tak chtěly pomáhat s pečením chleba. Ty nejmenší byly štěstím bez sebe, když se mohly matlat v těstě. Ty trochu starší chtěly zvládnout všechny činnosti a když nám zrovna nemohly pomáhat, tak měly slzy na krajíčku. Dokud to pro ně byla hra, tak by se o práci v pekárně málem popraly.

Když jsem začal zahradničit, každé z dětí chtělo mít svůj vlastní záhonek, o který se staralo a na kterém se mohlo pyšnit svými vlastními výpěstky. Když jsem začal běhat, tak se mnou děti chtěly chodit běhat. Když si vyjedu na kolo, děti chtějí jet se mnou. Když vidí staršího bráchu nebo tatínka cvičit na hrazdě, tak hned taky začnou lézt po hrazdě jako malé neúnavné opičky. Při rekonstrukci našeho domu malí kluci žadonili, aby mohli pomáhat na stavbě. Nakládali maltu a beton, vytahovali hřebíky z prken, ze zbytků prkýnek si stloukali vlastní domečky. Když jsem jeden čas vyřezával jednouché šperky ze dřeva, tak všechny naše děti také chtěly vyřezávat.

Když naše děti vidí svoji maminku malovat obrazy, chtějí malovat obrazy. Když ji vidí točit na kruhu a vytvářet keramiku, chtějí točit na kruhu a tvořit s hlínou. Když ji vidí vyrábět šperky z modelovací FIMO hmoty, chtějí si také samy něco vytvořit. Když ji vidí cvičit jógu a čchi-kung, tak s ní chtějí taky cvičit. Když zpívá mantry, tak zpívají s ní.

Stačí, když vás děti uvidí danou činnost provádět a samy se k vám dříve či později připojí.

Ani je nemusíte k ničemu nabádat, řeknou si o to samy.

Budou vás dokonce prosit a škemrat, aby se také mohly zapojit. Stejně jako když ve slavné scénce českého filmového klenotu „Páni kluci“ Štrůdl pozoroval Toma při natírání plotu a žadonil o to, aby si to mohl taky vyzkoušet.

Tak jejich nadšení využijte a buďte šťastní, že s vámi chtějí něco společně dělat. Nebojte se, nebo bojte, ono je to časem přejde.

Užívejte si ty společné chvíle, dokud děti chtějí vše dělat s vámi. Posílíte váš vzájemný vztah a dítě postupně získá důvěru ve své schopnosti i v sebe sama. V dospělosti se pak nebude bát na něco sáhnout, něco vytvořit nebo přiložit k ruku k dílu.

Zlatý věk napodobování trvá přibližně do prvních sedmi let, to s vámi budou chtít vaše děti dělat všechno.

Ve věku do 10 let se děti budou chtít také zapojit téměř do všeho, co jim přijde jen trochu zajímavé a kde si budou moci vyzkoušet svůj um. Pak se to postupně zhoršuje a nejpozději s nástupem puberty se to často zlomí. To se vaše děti možná budou chtít vůči vám vymezit pravým opakem toho, co děláte nebo nějakou jinou alternativou, což je celkem přirozený průvodní znak postupného budování nezávislosti a samostatnosti v období dospívání. Je však možné, že nadále budete sdílet některé z vašich společných zájmů a vaše dospívající děti pak pro vás budou těmi nejlepšími možnými parťáky, jaké byste si mohli přát. Třeba stejně jako v případě našeho studia, na jehož lekcích, kurzech, akcích i chodu se naše děti s radostí podílejí a vnášejí do něj svoji bezprostřednost, lehkost, kreativitu i originalitu.

Když vaše děti v něčem vyrůstají, stane se to přirozenou součástí jejich života. To, co si do života odnášejí, jsou vzory jednání, chování a emocí, se kterými se doma a ve svém nejbližším okolí setkávají.

Je dobré si čas od času připomenout, hlavně ve chvílích, kdy máme potřebu naše děti „vychovávat“, že

životy našich dětí můžeme nejvíce ovlivnit právě tím, jak žijeme ty naše vlastní životy.

 

Přidat komentář