Totalita života a smrti

 

Ležím na posteli v nemocnici, v žíle napíchnutou kanylu vedoucí ke kapačce. Z kapačky, v rámci předoperační premedikace, odkapávají léky ve fyziologickém roztoku přímo do mého krevního oběhu.

Každou chvíli mě mají odvézt na operační sál.

Kap, kap, kap…

Kapání infuze jako by odměřovalo čas zbývající do operace.

Bude to moje první operace v životě a má být provedena v celkové anestezii.

Jedná se o dnes již poměrně běžný typ artroskopické operace. Pro zkušeného operatéra celkem rutinní zákrok. Typ operace, kterých klidně provádí několik denně, týdně i desítky.

Není se čeho bát.

Tedy pokud se daná operace náhodou člověka zrovna osobně netýká, že?

Celková anestézie, umělé uspání pacienta, je sice již poměrně zavedený postup, ale stejně.

Vědomí smrtelnosti

Před operací a aplikací anestezie musíte podepsat informovaný souhlas s operačním výkonem, který se jenom hemží výčtem všech možných rizik.  Někteří lidé si jej proto raději téměř ani nečtou a dokument podepíší skoro se zavřenýma očima. Nechtějí vědět, co všechno by se mohlo stát, aby na to pak nemuseli myslet a aby si to náhodou nepřivolali.

Já osobně mám raději, když jsem informovaný. Je mi to tak nějak příjemnější než pro mnohé blažený stav nevědomí. Informace ve mně vzbuzují spíše vnitřní klid než obavy.

Pokud si dokument přece jenom pečlivě přečtete, tak se dozvíte, že s anestezií souvisí i možnost smrtelných komplikací, které se pohybují kolem 0,5-0,9 úmrtí na 10 000 provedených anestezií. 1:10 000 je to málo nebo hodně? Lidé sází ve sportce a doufají ve výhru i při kurzu 1:14 milionům. Ve srovnání s tím se pravděpodobnost „výhry“ při kurzu 1:10 000 jeví jako poměrně vysoká. To bych si snad vsadil i já, přestože normálně nesázím.

Samozřejmě, že také záleží na tom, do jaké rizikové skupiny spadáte, máte-li alergie, zda kouříte, jak závažný je váš stav, jaký typ operace máte podstoupit, kolik je vám let. K eliminaci těchto rizik slouží předoperační vyšetření a premedikace. To, ve které rizikové skupině se nacházíte, může pravděpodobnost život ohrožujících komplikací ve vašem konkrétním případě násobně snížit nebo také zvýšit.

Jste-li celkem zdraví, tak z hlediska pravděpodobnosti je úmrtí při běžné plánované operaci v celkové anestezii pravděpodobné asi tak, jako že se na procházce smrtelně zraníte zakopnutím o vlastní nohu.

Mnohem rizikovější je třeba usednutí za volant automobilu. Být účastníkem silničního provozu je v naší zemi mnohem nebezpečnější než podstoupit anestezii, motorkáři si riziko úmrtí při dopravní nehodě mohou rovnou vynásobit ještě 4.

Celková anestezie neobnáší jen riziko různých komplikací, ale je také spojena s celkovou ztrátou kontroly nad vlastním tělem a vědomím. Úplně ztrácíme vládu nad sebou samým. Ani dýchat nemůžeme sami, protože samy nepracují ani naše plíce a kyslík jim musí být dodáván uměle. Náš život je plně v rukou jiných. Jsme doslova a do písmene bezvládní a bezmocní, zdravotnímu personálu i osudu vydáni napospas. Nemůžeme se nijak bránit, ani svými myšlenkami.

Totální ztráta kontroly a odevzdání se.

Člověk z toho má jakýsi podvědomý, archetypální strach. Co když se už nikdy neproberu? Anebo co když se proberu, ale něco se stane s mojí psychikou? Co když už to pak nebudu já?

A co když se, nedej bože, náhodou proberu v průběhu zákroku a nabydu vědomí? Ano, i takové případy se velmi výjimečně stávají. Zapomeňte na to, že o sobě dáte nějak vědět. Vaše reflexy i svalový tonus budou nejspíš natolik utlumeny, že se nebudete moci ani nadechnout nebo mrknout víčkem, natož něco říct.

Během zákroků s celkovou anestezií procitne nebo částečně nabude vědomí přibližně pouze jeden pacient z tisíce až desítek tisíc. U těch ostatních jsou to „prý“ halucinace způsobené vlivem anestetik. Samozřejmě, jinak by se pojišťovny nejspíš nedoplatily. Takže se vlastně není čeho bát. Skoro.

Těžko říct, která z představ je horší. Jestli představa procitnutí z narkózy při operaci nebo to, že už se neprobudíte vůbec.

Den před mojí operací přivezli na pokoj staršího pacienta v důchodovém věku s nasazenou kyslíkovou maskou, který byl právě po operaci, a ne a ne se probrat z umělého spánku. Probral se asi až po 2 nebo 3 hodinách. Pomyslel jsem si, že i běžné, banální operace nemusí mít vždycky až tak banální průběh nebo že i v pooperační době mohou nastat komplikace. Při banální operaci se dá nejspíš klidně i banálně umřít.

Pro duchovně založené a citlivější jedince, kteří vnímají jemnohmotné energie, rovněž není vůbec příjemná představa, že v průběhu operace nejspíše nebude vtělena jejich duše a také, že může být narušeno jejich jemnohmotné tělo – aura.

Totalita a extáze přítomného okamžiku

Čím více se okamžik operace blíží, tím větší vnitřní klid zažívám.

Něco se změnilo v mém vnímání. Takový pocit, že jsem naživu, jsem snad ještě neměl.

Potencialita smrti, byť s poměrně malou pravděpodobností, mě osvobozuje a dává mi křídla. Jako katalyzátor přítomného žití a vrcholného štěstí mi umožňuje naplno prožívat každý okamžik a radovat se z každého jednotlivého vjemu. Vznáším se na vlně euforie z pouhého bytí. Těším se ze života a užívám si všechno. Úplně všechno, i ty zdánlivě nejobyčejnější věci. Život si vychutnávám plnými doušky.

Při poslechu zpěvu ptáků za svítání pociťuji nekonečnou vděčnost a tlemím se od ucha k uchu. Mám pocit zázraku a dokonalého štěstí. Přestává pro mě být důležité, jestli tu budu dalších 50 let, hodinu nebo jen 5 vteřin, existuje jenom tady a teď. Dokonalost přítomného okamžiku. I pouhý mžik má hodnotu celého života.

Bytostně cítím, že tohle je to štěstí, které všichni hledáme.

Bytí tady a teď přebíjí nadvládu času.

Každý okamžik je pro mě tím nejúžasnějším dobrodružstvím.

Pociťuji absolutní vděčnost. Jsem nadšený naprosto ze všeho. Dojímám se i nad takovými věcmi jako jsou pohled na madlo nad mou nemocniční postelí nebo bzučení zářivky. Vyloženě si užívám zvuk auta projíždějícího pod okny nemocničního pokoje. S dojetím pozoruji záhyb na povlečení peřiny.

Jízda na lůžku po nemocničních chodbách na operační sál je pro mě přímo úžasný zážitek. Polibek s mojí milovanou ženou před vjezdem do výtahu je něco nepopsatelně nádherného, úplný ráj na zemi. Necítím žádný strach ani obavy. Jenom hluboký vnitřní klid a mír, všeobjímající vděčnost a lásku k životu, k samotné existenci. Zároveň nějak hluboko uvnitř cítím, že mé dny na zemi ještě nejsou sečteny a naplněny, že je třeba ještě ukončit nějaké tvary, že ještě nebylo prožito vše, co mělo být prožito.

Taková je moc smrti, když je nám na dosah.

Často až teprve vědomí smrti nám dá naplno pocítit, že žijeme.

Ještě stačím vyřídit anesteziologovi vzkaz od mojí ženy, že prý na mě má dát pozor a hlídat mě. Vtipálek anesteziolog mi odpovídá, že on mě přece nemůže hlídat před jinými ženskými, to že se prý musím pohlídat sám. Ještě mu na to chci něco vtipného odpovědět, ale už to nedokážu vyslovit, vychází ze mě jenom nějaký pazvuk, jak ze zpomaleně hrající desky a pomalu se propadám do světa bez vědomí.

Pak se načas nacházím v zemi nikoho a ničeho.

Po probuzení z narkózy cítím obrovský vděk za to, že jsem ještě dostal privilegium pobývat na tomto světě.

Dávám si závazek, že o to víc si budu v budoucnu užívat každý okamžik svého života. Častěji a vědoměji žít tady a teď, kdy se každá chvíle stává jedinečným zážitkem a nádhernou oslavou života.

A když na to někdy náhodou zapomenu, tak vím, že myšlenka na smrt mi vždycky pomůže se zase naplno vrátit k vědomému životu naplněnému vděčností z pouhého bytí.

 

Přidat komentář