To je ale krásně hnusně. Pojď, půjdeme na procházku.

Venku se všichni čerti žení, počasí že by psa nevyhnal. Černé mraky obtěžkané vodou, poryvy větru ohýbají stromy a keře, oblohu sem tam protne blesk. Plískanicí chvílemi prosvítají sluneční paprsky, které kreslí duhu na dešťových kapkách.

Moje prababička se dívá z okna, plná nedočkavého očekávání, oči jí září nadšením. Najednou se ke mně otočí a svou nesrozumitelnou, egerlandskou němčinou říká:

To je ale krásně hnusně. Pojď, půjdeme na procházku.

Prostě milovala, když bylo venku pod psa.

Fonetický přepis její egerlandské hatmatilky, se kterým mi pomohla její vnučka – moje mamka, zní asi jako: „Tes Sauwetter hovich króteu gern“ (to hnusný počasí mám moc ráda).  

Pokud jste v tom náhodou nerozpoznali němčinu, tak spisovně je to: „Das Sauwetter habe ich sehr gerne“. Ale egerlandsky to zní líp, nějak měkčeji nebo lidštěji. Podobně nevinně zněly dokonce i jadrnější poznámky prababičky, když si občas potřebovala ulevit.

Procházíme se v dešti a prababička jako malá čiperka, šťastná jak blecha, hopsá o holi vedle mě.

Zavěšená na mém předloktí si užívá naši společnou procházku v tom nečasu. Všichni ostatní se snaží schovat nebo déšť co nejrychleji přeběhnout, jenom my dva pomalu kráčíme dešti naproti.

Jednou byla venku úplná vichřice.

Byl takový vítr, že vzduchem létaly deštníky, popelnice i dopravní značky. Přesto si prababička nedala nic vymluvit a chtěla jít na „procházku“. Pod náporem vichru, jsem jí musel vší silou držet, aby mi neuletěla. To už mi naštěstí bylo asi patnáct let a byl jsem skoro o hlavu větší jak ona. Držela se mě jak klíště, na hlavě se jí třepotal šátek, který jí pleskal do tváří a v obličeji měla šťastný, blažený výraz malého dítěte.

Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale dnes vím, že prababička byla moje první učitelka přítomného okamžiku a šťastného bytí.

Také mě naučila se radovat z těch nejobyčejnějších věcí. Jako třeba, když jsem v přítomnosti svých nejbližších, když se jdu jen tak projít nebo když nastavím svoji tvář prvním kapkám deště.

Zkuste někdy, při průtrži mračen za letní bouřky, jen tak pozorovat blížící se drapérii dešťové clony, počkat si na první těžké kapky a pak se nechat zavalit přívalem vody, kdy na vás za pár sekund nezůstane nit suchá. Je to nádherný, osvěžující pocit, člověk se pak cítí jako znovuzrozený. A jak svěže, čistě a opojně voní vzduch po takové letní bouřce.

Bouřku, krupobití nebo chumelenici si moc rád užívám i v teple domova, když oheň v krbu sálá své teplo. Za oknem pozoruji, jak blesky na horizontu pročesávají oblohu, poslouchám staccato kapek bubnujících na střechu a při dunění hromů cítím příjemné mrazení.

Zlobivá prababička

Byla to pravá pábitelka života, která si udržela dětskou hravost po celý život. I když jí bylo už hodně přes osmdesát, tak pořád prováděla rošťárny, jak malá holka.

Bydlela v panelákové garsonce nad vstupním vchodem a stříška, která vchod zakrývala, byla přímo pod jejím oknem. Prababička házela na stříšku pečivo holubům a pak s dětinskou radostí pozorovala, jak holubi přilétají a zobají drobky. Ještě větší radost měla, když viděla, jak jsem z krmení holubů nadšený i já.

Holubi se naučili na stříšku létat a za chvíli jich tam létaly desítky. Slétávali se v celých hejnech. Obyvatelé domu si stěžovali, že holubi znečišťují stříšku a obávali se, že budou zasaženi holubím trusem, až budou vycházet z domu. Pro nás to však bylo nádherné holubí představení a dobrodružství. Radost v mých očích byla pro prababičku mnohem důležitější.

Když jsem u ní občas přespal a pak jsme spolu ráno snídali, tak na mě spiklenecky zamrkala, zajiskřilo jí v očích, a za chvíli už jsme sypali drobky na parapet. Spousta drobků spadla i na chodník před vstupní vchod, takže jsme skoro vždycky byli vzápětí usvědčeni. Jednou, když krmila holuby, nechtěně hodila jedné paní na hlavu zbytky rýže od oběda. Když si ale někdo stěžoval, tak prababička dělala jakoby nic. Tvářila se napůl kajícně, napůl nevinně, jako když neumí ani do pěti počítat a neví, o co jde. Navíc naznačovala, že česky bohužel nerozumí – což skutečně nerozuměla. Když pak na mě mrkla, tak bylo vidět, že i tuhle část hry si užívá.

Ani těžký život mojí prababičku nezlomil.

Její milovaný syn musel za války narukovat a padl, když mu bylo necelých 20 let. Žila v Sudetech, kde převažovala německá komunita. Sudety se však po válce, po vysídlení většiny Němců, postupně měnily v prostředí, jehož jazyk neznala – česky neuměla skoro ani slovo. S pradědečkem provozovali cukrárnu, kterou jim zabavili komunisté, odnést si mohli jenom peřiny a pár drobností. Mohla vykonávat jen ty nejzákladnější pomocné práce. Ještě i po šedesátce skládala uhlí a přehazovala výhybky na dráze. Svého muže, mého pradědečka, který měl slabé srdce, přežila o 30 let, viděla umírat i svou dceru, naší babičku.

Přes všechny životní rány si však udržela jedinečný smysl pro humor a chuť do života, žila naplno.

I když už to byla drobná stařenka, tak z ní stále ještě dlouho vyzařovala obrovská životní síla a vitalita.

Byla to mizerná kuchařka, ale na její vajíčka naměkko a suchary s meltou nikdy nezapomenu. Pro mě to tehdy byly skutečné lahůdky s nádechem exotiky. Vůně čerstvé melty, namáčení sucharů, jejich chuť, to jak se rozplývaly na patře, naťuknutí vajíčka a jeho vydlabání lžičkou z malinké porcelánové nádobky.

A ještě jednu specialitu ovládala dokonale – vaječný koňak. Vůni a chuť dobrého, poctivého vaječného koňaku s ní také budu mít navždy spojenou.

Pokaždé, když jsem k ní přišel, již od mých nějakých šesti let, jsme si spolu spiklenecky, napůl potají, dali štamprli toho výborného vaječného koňaku. Pro mě to byl nádherný rituál s nádechem zakázaného ovoce. A pokaždé mi taky dala pětikorunu, což pro mě tehdy byla spousta peněz. Vaječný koňak a pětikoruna, jsou jedny z prvních věcí, co se mi vybaví, když si vzpomenu na moji prababičku. A její oči, ty zářivé, jiskřící oči, plné chuti do života.

Vzpomínám si také na knihovnu se starými, německými knihami psanými ozdobným švabachem, žvýkačky a čokolády ze západního Německa, které dostávala od příbuzných a které nám vždy všechny nechávala, stejně tak jako symbolické odškodné za padlého syna, které dostávala v tehdejší „tvrdé“ měně – v tuzexových bonech. Pro svoje vnoučata a pravnoučata by se rozdala.

Moc rádi na ni vzpomínáme i s mojí ženou, a to ji přitom osobně nikdy nepoznala. I poté, co odešla na druhý břeh, byla naším ochranným, strážným andělem. Jsme jí vděční za to, co nás naučila a co nám předala. Cítíme a víme, že je tu stále s námi.

Jeden z našich synků, je to pěkný číslo, má takovou zvláštní zálibu.

Vždycky, když začne pršet, tak bosý vyběhne ven a s blaženým výrazem nastavuje tvář obloze a nechá na sebe dopadat kapky deště. Miluje, když ho zmáčí déšť.

Koho mi to jenom připomíná.

1 Comment

  1. Pavel Švancara on 4.2.2017 at 20:26

    Déšť je krásný, když se člověk schová do vody a sleduje, jak kolem něho z hladiny vyrůstá spousta trpaslíčků. Jenomže to se dělá nejlépe v létě a to bývají deště doprovázeny bouřkou a jeden se ve vodě moc necítí …

Přidat komentář