Péče o děti s lehkostí V. – Děti a volný čas

Co dělají vaše děti ve volném čase?

Jsou spíše doma, hrají si se sourozenci a s kamarády, lítají po zahradě? Nebo tráví více času chozením na kroužky a na tréninky? Nebo klikají myší přilepené na obrazovce monitoru či jezdí prsty po tabletu? Anebo to i to?

Jsou děti, které mají naplánovaný celý den – ráno škola, pak družina, potom hudebka, odpoledne tenis, večer úkoly a pak spát. A další den znovu, pouze druh aktivity se občas obmění. Také jsme to jeden čas takto měli. Ne v takové míře, ale i tak měly naše děti skoro každý den něco: atletika, hudebka, keramika, … Děti to i bavilo a užívaly si to, určitou dobu.

Ale pak, jednoho dne, nám řekly, že by taky někdy chtěly být doma, aby si spolu mohly jen tak hrát a užívat si volna.

Zkrátka už měly dost všech těch plánovaných aktivit a chtěly si občas prožít den jen tak, pohrát si s hračkami, číst si, spontánně dělat to, co je napadne. Ani pro rodiče není neustálé rozvážení dětí na kroužky, kdy mají rozkouskovaný celý den, taková zábava. Nyní necháváme rozhodnutí plně na dětech. Samy si řeknou, kdy a na co chtějí chodit a co už je nebaví. Z občasného vynechání kroužku nebo tréninku, nebo i zrušení dané aktivity, když je přestane bavit, neděláme vědu.

Než si děti vyberou, čemu se budou intenzivněji věnovat, měly by, v ideálním případě, pokud je to jen trochu možné, nejdříve poznat co nejvíce různých aktivit.

Vyzkoušet si všechny možné sporty, získat všestrannost, navštívit několik, různě zaměřených, zájmových kroužků a teprve později se rozhodovat, jestli se budou chtít na něco více zaměřit a specializovat nebo jakým směrem se vydají.

Klidně je nechte, podle toho, co je zrovna baví, mezi kroužky přeskakovat a střídat je. Děti si tak rozvinou všestrannost, osahají si více činností a budou moci snáze objevit to, co je baví nejvíc a pro co mají přirozené nadání.

Pestrost aktivit, a lehkost s tím spojená, bude pro děti mnohem zábavnější než jednotvárný dril stále stejné aktivity, která už je třeba stejně nějakou dobu nebaví. Naše děti klidně střídají, a s lehkostí přeskakují, mezi atletikou, keramikou, malováním, plaváním, hraním na hudební nástroje, tvořením a mnoha jinými činnostmi. Taky si spoustu věcí vyzkoušely a pak je opět opustily, aby se věnovaly něčemu jinému, co je začalo bavit víc. Kromě jiného chodily třeba na lezení, thajský box, fotbal, tenis, hru na piano, malování, keramiku, divadlo, jógu, posilování, čchi kung, capoeiru, agility, aerobic aj. A k něčemu se zase po čase samy vracejí, i když často v jiném režimu, který jim více vyhovuje. Třeba už nechodí do hudebky, kde je moc nebavil nezáživný způsob výuky, ale samy si doma hrají na klavír a na kytaru se učí s kamarády. Rozdíl je však v tom, že si hrají, kdy se jim chce a co se jim chce – to, na co mají zrovna náladu, takže teď je to baví mnohem víc.

Je smutné, když rodič do svého dítěte projektuje své nenaplněné sny a ambice a dítě zrovna jeho zájem ani v nejmenším nesdílí.

Synek nebo dcera pak provozuje sport nebo aktivitu, která ho vlastně vůbec nebaví a dělají to jen kvůli tatínkovi nebo mamince. Ambiciózní tatínek pak může svému nevděčnému synkovi stále dokola vysvětlovat, že to všechno vlastně dělá jen pro něj. Mnohdy si rodič ani není vědom toho, že do dítěte třeba jenom projektoval své nenaplněné, sportovní či umělecké ambice. Nejpozději v pubertě s tím však synek, když ho to nebaví, stejně sekne.

Pokud se však vaše dítě nemůže dočkat chvíle, kdy už bude trénink nebo zápas a žadoní o každou chvíli, kterou může věnovat svému oblíbenému sportu, pak ho s klidným svědomím podpořte a pouze ho trochu brzděte, aby nepřetížilo svůj citlivý, mladý organismus. Důležité je, aby jeho jednostranná zátěž byla kompenzována jinými, doplňkovými sporty a aktivitami a aby mělo dítě dostatek času na regeneraci.

Všímejte si toho, co vaše děti baví a u čeho jsou šťastné, co jim jde jakoby samo od sebe, v čem mají lehkost a pro co mají vrozený talent.

V tom je pak podporujte tak, aby měly možnost své přirozené vlohy a nadání dále rozvíjet. Pokud vaše dítě žije hudbou, nemůže se odtrhnout od klavíru a skládá vlastní melodie, je bojácné, citlivé a vnímavé, tak je tak trochu nesmysl ho nutit, aby chodilo do kroužku na karate, které jste sice vy sami jako dítě nadšeně provozovali, ale ze kterého má vaše ratolest hrůzu a už jen při pomyšlení na něj se mu dělá špatně. Takovým dětem pak najednou před tréninkem z „nějakého“ důvodu není dobře a při déle trvajícím stresu často opakovaně „utíkají“ do nemoci, která je před rodiči, i před nimi samotnými, omluví z neúčasti.

Stejně tak je nesmysl nutit malého bojovníka, plného nevybouřené energie, chodit do kroužku malování, kde ho to nebaví. Utrápil by se nudou a stejně by celou dobu myslel na to, kdy už se zase bude moci poměřovat s ostatními v úpolových hrách, ve kterých zároveň dostane šanci vypustit, transformovat i kultivovat, svůj přebytek energie.

Zdá se to samozřejmé a jasné. U jiných dětí, i jejich rodičů, to vidíme. U těch vlastních, do kterých projektujeme sami sebe, už tolik ne. Jinak by nebylo tolik dětí, co se roky věnují nějaké aktivitě jenom proto, že si to přejí jejich rodiče. Přitom jsou třeba nejšťastnější, když mohou jen tak blbnout s kamarády na hřišti za barákem.

Pokud chcete mít klid a zároveň chcete vašim dětem s lehkostí a nenásilně umožnit všestranný tělesný rozvoj a zabavit je, tak není třeba jim neustále plánovat nějakou organizovanou činnost.

Vypusťte je ven

Nejlepší je děti vypustit na zahradu, do lesa nebo za barák.

Přirozeně pak budou dělat aktivity, které dospělí znovu, jaksi uměle, objevují – cvičení v posilovně nebo s vlastním tělem, běh pro zdraví apod. To všechno děti dělají, když si hrají – lezou po stromech, šplhají, honí se, hrají na babu, balancují na kládě, přeskakují větve. Rovnoměrně zatěžují celé tělo a střídají aktivity tak, jak byste to žádným sportem ani sebepropracovanějším cvičením nevymysleli. A přitom jsou šťastné a užívají si to. Nepociťují žádnou únavu, protože je to baví a je to pro ně hra. Stačí jim k tomu pouze vytvořit podmínky.

Děti však musíte začít vypouštět ven již od raného dětství. Pokud řeknete patnáctiletému synovi, který strávil celé dětství hraním počítačových her, ať jde ven, tak bude jenom nechápavě kroutit hlavou, co by tam jako měl dělat.

Chcete, aby se vaše děti naučily a vyzkoušely si něco nového? Tak to dělejte sami. Jděte jim příkladem a děti za vámi samy přijdou, že by to také chtěly zkusit, alespoň ty menší určitě.

Pokud máte zahradu, můžete ji dětem doplnit o další hravé prvky nebo atrakce a vytvořit tak dětem úplný ráj. Nebo můžete vytvořit komunitu s jinými rodiči a dětem takové hrací hřiště společnými silami postavit.

My máme třeba na větvích vysokých jabloní zavěšená lana na šplhání a houpačky, mezi větvemi natažené provazy na ručkování. Na zahradě máme i velké pískoviště, trampolínu, bazén a hrazdy. Doma mají děti v malé posilovně žebřinu, na kterou si mohou zaháknout i klouzačku, nad dveřmi mají lezeckou desku, ale klidně šplhají i po sloupu a traverze v jiné místnosti nebo lezou mezi dveřními futry, ty nejmenší používají pružný gauč jako trampolínu.

Někdy zahradní hrací prvky může oživit něco, co by vás ani ve snu nenapadlo, ale děti si z toho vytvoří vrcholnou atrakci.

Když jsme si nechali přivézt několik kol slámy na zamulčování záhonů, tak děti celé dny trávily tím, že skákaly z jednoho kola na druhé. Vymýšlely si různé variace skoků, na kolech si hrály i na babu. Postupně získávaly jistotu, zkoušely těžší varianty přemisťování se z balíku na balík, začaly skákat i na vzdálenější balíky. Kdyby se slaměná kola za pár týdnů nerozpadla, tak by si na nich snad vydržely hrát věčně.

Asi budeme muset našim dětem opět pořídit nová kola. Samozřejmě, že ta slaměná.

 

Přidat komentář