Osada vrahů a esesák se skleněným okem

Osada vrahů. Sekera zatnutá do pařezu. Ilustrace.
Osada vrahů.

Na své dětství, kdy jsme téměř každý víkend a celé prázdniny trávili na chatě, daleko od civilizace, mám nádherné vzpomínky. Místo elektřiny jsme měli jen petrolejky a svíčky, mamka vařila na kamnech nebo na plynu z propanbutanové láhve. Vodu jsme si museli ručně napumpovat ze studny. Nakupovat jsme chodili lesem, kolem přehrady a rybníka do malé prodejny smíšeného zboží ve vesnici vzdálené pár kilometrů. Pro nás, malé děti, to byl dobrodružný výlet na půl dne.

Toulání po lesích, zakládání táborových ohňů, hry na indiány, štípání dřeva, lezení po stromech…

A ten vzduch prosycený vůní pryskyřice z borovicového lesa. Tu opojnou vůni už budu mít navždy spojenou s dětstvím na chatě. Po nocích jsem se často procházel v lese a naslouchal jeho zvukům. Les byl můj přítel a ani když jsem byl na chatě sám, tak jsem se nikdy moc nebál. Při nočním vrzání a skřípání dřevěné chaty, když chata „pracovala“, i při tajemných zvucích lesa jsem pociťoval spíše jakési příjemně mrazivé vzrušení než obavy a strach. Někdy, abych ještě umocnil tajemnou atmosféru, jsem si po nocích četl hororové povídky. A někdy jsem taky, blbec jeden, strašil své mladší sestry a bratrance, vykládal jim smyšlené strašidelné příběhy nebo je děsil tím, že mi přeskočilo. S úsměvem šílence jsem jim vykládal, že já vlastně nejsem já, ale někdo jiný, kdo se do těla jejich sourozence vtělil: „Víš, ale já nejsem Péťa“. No prostě pitomec. Snad mi ty moje hloupé nápady sourozenci již odpustili.

Tehdy, v době dětské nevinnosti, by mě ani ve snu nenapadlo, že s chatou budu mít spojeny také zážitky, ve srovnání s kterými působí moje strašení nebo dokonce i béčkový horor jako romantická pohádka. No, to nebyl zrovna nejlepší příklad. Některé pohádky jsou strašidelnější a hrůzyplnější než mnohé hororové scénáře. I v na první pohled nevinně působící perníkové chaloupce se můžete setkat s ježibabou praktikující kanibalismus, dětmi ponechanými v hlubokém lese napospas divé zvěři nebo s upálením ježibaby zaživa v peci.  Pohádky jsou vlastně více než rovnocenní předchůdci dnešních hororů. Lidé si díky nim mohli zpracovávat své stíny, vnímat polaritu světa, dobro a zlo, základní archetypy a především se hezky vybát. Třeba takové pohádky bratří Grimmů jsou horory jak vyšité.

Myslím, že tenhle příběh mi neuvěříte.

Je totiž tak bláznivý a nepravděpodobný, že ani já sám, který jsem to zažil, tomu skoro nevěřím. Skutečnost je však někdy mnohem bizarnější a barvitější než ta nejšílenější fikce.

Pozor!!

Slabším povahám doporučuji ukončit četbu právě v tomto okamžiku. Jinak jim totiž po přečtení následujícího příběhu hrozí značné riziko děsivých nočních můr.

Takže? Přece jenom čtete dál?

Tak dobře. Máte to mít. Ale až nebudete moct v noci strachy usnout a budete se bát jít i na záchod nebo se dokonce začnete bát svých sousedů, tak za mnou nechoďte. Varoval jsem vás.

Kdo se bojí, nesmí do lesa.

Jako dítě jsem byl takový malý lesní tvor. Pořád jsem lezl po stromech, plížil se v mlází, stavěl bunkry z větví a hrál si na indiány. Rád jsem pozoroval svět z koruny stromů.

Zdaleka jsem se však nedokázal v lese pohybovat tak tiše a nenápadně jako soused, který byl ve věku mých rodičů a měl chatu pár desítek metrů od nás. Byl to vášnivý houbař a v lese se pohyboval s neslyšností hada. Když jsem ho někdy zahlédl, tak jsem měl pocit, že se pohybuje plíživě jako mazaná liška vyhlížející svoji kořist, liška na lovu. Domů nosil koše hub i když ostatní nenašli nic. Znal les a měl svá tajná místa. Mnozí ho podezřívali, že potměšile „krade“ i ty nejhezčí exempláře hub přímo u chat svých sousedů, kteří si je tam trpělivě hýčkali a čekali až jim dorostou do té správné sklizňové velikosti.

Často se nečekaně, zničehonic, v lese přede mnou nebo před mými kamarády, zjevil jak přízrak. Předtím na sebe vůbec neupozornil a ani nevydal sebemenší zvuk. Ani si schválně neodkašlal, nezašustil, nešlápl na větvičku. Prostě nic. Zjevoval se před námi jak duch, jako by to byla nějaká jeho zvrácená záliba. Několikrát jsme se ho takhle pěkně lekli. Nikdy jsme nevěděli, jak dlouho nás předtím pozoroval a měli jsme z toho pěkně nepříjemný pocit. V podvečer, když jsme se s rodinou chodili mýt a koupat „na Adama“ do blízké přehrady, jsme ho také několikrát přistihli, jak se stojí v přítmí lesního porostu na břehu přehrady a „nenápadně“ nás pozoruje.

Byl to takový ten typ člověka, ze kterého je vám z nějakého důvodu, ne vždy přímo známého a pojmenovaného, tak trochu na zvracení.

Vždy hladce oholená, oblá, dětsky vyhlížející tvář s plnými, poživačně odulými rty, černé vlasy ulízané na patku a jakoby přilepené na čelo. Vysoká, štíhlá postava s náznaky zženštilých pohybů a gestikulace. Největší odpor ale asi vyvolával ten jeho úlisný, neupřímně působící úsměv a nasládlý tón řeči. A oči.

Temné, chladné, prázdné a mrtvé oči bez náznaku jakýchkoliv emocí. Oči psychopata.

Jeho úsměv pak působil spíše jako jakási nasazená maska. Škleb, který vůbec nezrcadlil jeho skutečné vnitřní pocity, pokud vůbec nějaké měl. Ne každý má však vrozený cit pro tyto jemné nuance psychopatie a je schopen je vnímat. Na většinu lidí působil na první pohled jako bodrý, lehce žoviální, velmi slušný a možná i tak trochu zženštilý chlapík.

Když se lidé smějí, pozorujte, zda se „smějí“ také jejich oči.

Oči, ne výraz tváře, prozrazují naše skutečné emoce.

Byl mistrem komunikační etikety. Nepamatuji si, že bych v životě potkal někoho, kdo by se vyjadřoval kultivovaněji, slušněji, vstřícněji a pokorněji. Jeho „přeslušnělost“ až tahala za uši. Vždy byl ochotný pomoci. Hlavně pak mojí mamce, které se evidentně dvořil a která jej bytostně nesnášela. Když taťka musel do práce a byli jsme na chatě sami, tak se mohl samou ochotou přetrhnout.

„Ahoj Péťo. Tatínek je v práci viď? A maminka je doma? Můžeš mi jí zavolat?“ Následovaly žoviální nabídky pomoci s čímkoliv.

Pachatel dobra – PS VB

Za socialismu náš soused vypomáhal jako pomocná stráž Veřejné bezpečnosti (PS VB), kde jako „uvědomělý“ občan pomáhal ve svém volném čase při udržování veřejného pořádku a organizaci dopravy. Tito pomocníci měli požívat všeobecné vážnosti a důvěry, lidé je však vnímali spíše negativně, jako udavače a kolaboranty estébáků – tajné policie, takzvané státní bezpečnosti – StB, jimiž také často byli. Někteří z nich byli skutečně pěkně škodolibí, zákeřní práskači, kteří by pravděpodobně donášeli za jakéhokoliv režimu. Některé dobré informátorské duše si prostě nemohou pomoci. Však také někteří konfidenti gestapa za okupace často po válce, pokud tedy nebyli popraveni,  převlékli kabát, aby se vyhnuli trestu a pokračovali ve své udavačské kariéře jako donašeči nebo agenti StB v komunistickém Československu.

Pokud byl pomocník ve službě, tak nosil na rukávu civilního oděvu pásku s označením PS VB -„Pitomec stojící vedle blbce“, jak si upravila lidová tvořivost. Jak se říká, nejhorší je iniciativní blbec a tihle pomocníci byli opravdu hodně iniciativní.

Když bylo hezky a lidé se jezdili koupat k přehradě u chatové osady, tak náš uvědomělý a aktivní soused, důležitý jak …, vy víte co, vybíral pokuty od řidičů parkujících v zakázané zóně a svým ostřížím pohledem registroval vše podezřelé, aby o tom mohl informovat na těch správných místech.

Po sametové revoluci se vrhnul na podnikání v přímém prodeji a zadlužil se. Jednalo se jenom o pár desítek tisíc korun, ale postupně začal vytloukat klín klínem a spirálu dluhů roztočil tak, že už nevěděl jak z ní ven. Přitom si hrál na úspěšného podnikatele.

Stres z dluhů a nemožnost uplatnění jeho stínu ve formě pomocné stráže VB jako za socialismu byli pravděpodobně těmi spouštěči, které pustily jeho temné, dřímající já ze řetězu.

Hodný a velmi slušný… šestinásobný vrah.

Během jednoho měsíce z těch nejmalichernějších příčin zavraždil šest lidí. Vyvraždil i rodinu s dětmi, jejíž důvěru si předtím získal a která ho považovala za hodného a velmi slušného člověka. Aby se zbavil očitého svědka, tak zastřelil i malé dítě. Dítě, se kterým si předtím při opakovaných návštěvách často hrál, a se kterým se i mazlil.

O jeho chladnokrevnosti svědčí i to, že krátce po spáchaných vraždách šel na policejní ples, kde se se svými známými bavil, jakoby se nic nestalo. Několika lidem dokonce přislíbil, že od svých kontaktů u policie zjistí bližší podrobnosti ohledně spáchaných vražd.

Poslední, sedmou a nepřímou obětí, našeho souseda z chatové oblasti, byla jeho žena, která si ze samého zoufalství vzala život sama.

Neboj, nejste tu sami. Je tu i soused.

Při vzpomínce na to, jak nás taťka občas uklidňoval, než vyrazil na noční směnu pěšky přes les do několik kilometrů vzdálené továrny, se nám dodnes ježí vlasy na hlavě:

„Neboj, nejste tu sami. Je tu i soused, ví o vás. Řekl jsem mu, ať na vás dohlédne.“

Soused nás, děti, také často lákal, ať s ním jdeme společně na houby. My to ale vždy s díky odmítly.

Pohlazení od vraha

Když mě chtěl pohladit, tak jsem se vždy snažil ucuknout a oklepal se odporem. Když se mě dotknul, tak jsem pocítil mrazení na zátylku, které vzápětí přecházelo do celého těla. Mé tělo jako by instinktivně vycítilo, že něco není v pořádku. Člověka z těch jeho odporně milých, nasládlých řečí úplně mrazilo: „Péťo, ty jsi takový hodný chlapec“. Už chyběly jen čokoládové bonbóny, jak z kultovního psychokrimi filmu o vrahovi malých dětí „Stalo se za bílého dne“.

Realita však byla nakonec, jak již víte, minimálně stejně hororová jako onen film.

Kousek, co by kamenem dohodil, od chaty budoucího několikanásobného vraha měl chatu další soused.

Na chatu tam jezdila rodina s dětmi v našem věku. Často jsme si spolu hráli a trávili u nich hodně času.

Byli jsme tedy i poměrně častými svědky komunikace mezi jejich rodiči. Táta, chlap jak hora, ruce jak lopaty, trpělivě, se stoickým klidem a beze slova, snášel uštěpačné a panovačné poznámky i věčné sekýrování svojí ženy. Měl svatou trpělivost. Nechápal jsem, jak to mohl vydržet. Myslím ale, že to byl asi jediný způsob, jak mohli vedle sebe existovat a udržet rodinu pohromadě.

Přesto měl člověk někdy pocit, jako by v jeho nitru dřímala sopka, která jednoho dne vybuchne a rozmetá vše, co jí přijde do cesty. Když si muž někdy u příležitosti něčích oslav přihnul, tak dřímající sopka občas naznačila svoji hrubou, ničivou sílu. Alkohol v něm, tak jako u mnohých jiných, spouštěl agresivitu a jeho potlačenému stínu otvíral brány dokořán.

Jednou se opilý naplno rozhoupal na lesní houpačce, kterou sám vyrobil svým dětem. Lana houpačky ale nebyla dimenzována na divoké houpání stokilového chlapa. Houpačka se s ním v nejvyšším bodě dráhy letu utrhla a jako prak ho vystřelila přímo na velký pařez, který stál nebezpečně přímo ve směru houpání. Měli jsme pocit, že ho ten náraz musel snad rozlomit vejpůl, ale díky štěstí, jaké mívají opilci při pádech, si jenom pořádně narazil záda. Téměř vzápětí, rozzuřený a vzteky bez sebe vstal a okamžitě se hnal pro sekeru a krumpáč. Jako smyslů zbavený pak tak dlouho bušil do obřího pařezu, dokud ho celý nerozmlátil a nevyrval. To bylo poprvé, kdy jsme byli svědky jeho proměny a viděli, jaká síla a zuřivost dříme pod rouškou zdánlivě flegmatického a stoického kliďase.

Když jsem byl svědkem manipulativního, vyděračského a panovačného jednání jeho ženy, tak jsem si kolikrát říkal, že ta ženská je na zabití.

Prý i sama jednou řekla: „Jednoho dne mě zabije“.

No a pak, jednoho dne o mnoho let později, měli manželé, posilněni alkoholem, nějakou ostřejší výměnu názorů. Pohár trpělivosti šikanovaného manžela, ve kterém dusil své pocity, přetekl. A nejspíše se v tu samou chvíli utrhlo i ucho od džbánu, se kterým tak dlouho chodil s otrávenou vodou jejich nevyváženého vztahu. Alkohol pomohl jako spouštěč jednání v afektu. Říkalo se, že snad prý jenom chytil svoji ženu „symbolicky“ pod krkem a zatřásl s ní, ale kdoví, co se tehdy vlastně vůbec stalo. Jak jsem říkal, měl velkou sílu a člověk v afektu tak trochu ztrácí cit a míru pro přiměřenost. Žena už to nerozdýchala. Prý to byla nehoda a žena umřela na infarkt. Nehoda to možná byla, ale náhoda určitě ne. Lze považovat za zázrak, že k podobné nehodě nedošlo již mnohem dříve.

Panoptikum naší chatové oblasti doplňovala ještě jedna bizarní postava, kterou nemohu nezmínit.

Esesák se skleněným okem

To byl jediný člověk, kterého jsme se skutečně báli. Výraz šílence, zarostlý, špinavé, roztrhané hadry. Nesrozumitelné mumlání, navíc mluvil nářečím nějaké německé hatmatilky. Z jeho zuřivých výkřiků a skřeků, které prořezávaly lesní ticho, jsme trnuli hrůzou. Báli jsme se ho, protože jsme ho nechápali a nerozuměli projevům jeho choré mysli. Jako nějaký zneuznaný válečný invalida se toulal po okolních lesích a děsil nás svým řevem a divokým, výhružným mácháním svojí holí.

To vše navíc doplněné hrůzostrašným skleněným okem.

Jako děti jsme si díky naší bujné obrazotvornosti představovaly, že za války to byl určitě nějaký gestapák nebo dozorce v koncentráku a pak se z toho jednoho dne pomátl.

Občas jsme se s ním setkali tváří v tvář a to by se v nás krve nedořezal. Nejhorší bylo, když na nás přestal řvát.

To ticho a ten tvrdý, přímý pohled jeho skleněného oka bez jediného mrknutí se nedal vydržet.

Jeho skleněné oko mělo navíc jakýsi zakalený, mléčný nádech s ostře pichlavou panenkou uvnitř. Jako nějaká vyřazená, nepovedená skleněnka a ne oční protéza určená pro člověka. O to víc strašidelně a děsivěji to „oko neoko“ působilo.

Až později, v době mého dospívání, jsem zjistil, že skutečnost byla jiná, než jakou se zdála být. Hrůzu pouštějící „esesák“ byl jen neškodný, zmrzačený, osamocený a nešťastný tulák, který trpěl poruchou osobnosti, tzv. koprolálií – chorobně nutkavým vyřváváním sprostých slov a samomluvou. Možná se s námi chtěl jen spřátelit a jeho děsivé řvaní byl jediný způsob, jak nám to uměl dát najevo. Nebezpečného zločince z něj v našich očích udělala jen jeho extrémní jinakost, naše neznalost a neschopnost nahlížet na svět jeho perspektivou.

V každém z nás je kus světce i kus zločince.

Každý máme svoji světlou i stinnou stránku osobnosti. Máme v sobě obě kvality.

Už jenom proto je dobré aktivně, pro společnost nějakou alespoň trochu přijatelnou formou, se svým stínem pracovat, kultivovat jej a dát mu prostor. Nepotlačovat ho ani nezatlačovat do nevědomí. Jinak nás jednoho dne nepříjemně překvapí a vystoupí na povrch právě ve chvíli, kdy to budeme nejméně očekávat. To se pak většinou projeví ve své nejhorší, nejdivočejší a nejbrutálnější podobě.

Poznejte svůj stín a dejte mu šanci, aby se mohl společensky přijatelně manifestovat.

I pro extrémní případy existují řešení. Potenciální zločinec může být výborným kriminalistou nebo členem zásahové jednotky, jedinec s potenciálně zvrácenými sklony a úchylkami, může psát vynikající thrillery nebo scénáře filmů s podobnou tématikou. Násilník a rváč může uvolnit svoji energii jako bojovník v ultimátních zápasech v kleci…

V životě se setkáváme s celou řadou různých situací. To, co se někdy na první pohled jeví jako velmi nebezpečné může být neškodné a na druhou stranu to, co působí zdánlivě neškodně, může být životu nebezpečné.

Poznáte to jen podle signálů vašeho těla nebo pocitů, které ve vás daná věc vyvolává. Někdy je vše zjevné a věci jsou tím, čím se zdají být. Někdy tušíte, že za vnější stránkou jevů je v pozadí ještě něco jiného. Potencialita, která se může anebo taky nemusí manifestovat.

A co vy? Jak dobře skutečně znáte sami sebe a svůj stín?

A víte vůbec, kdo je vlastně ve skutečnosti váš soused?

Tak jo, omlouvám se. Už vás nebudu strašit.

Diskuze

Přejít nahoru