Nechytatelný topspin a strach z vítězství

Když jsem ve třetí třídě přešel na školu se zaměřením na výuku cizích jazyků (tehdy, ještě za socialismu, to byla pouze ruština a němčina), tak se právě dělal nábor do oddílu stolního tenisu. Vypadalo to zajímavě, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Nábor i selekce uchazečů byla prováděna na tehdejší dobu přímo vědecky. Testovalo se kde co.

Fyzická zdatnost, rychlost, výbušnost, postřeh i chuť vyhrávat.

To všechno jsem tehdy měl, hlavně tu rychlost. A tak jsem začal hrát závodně stolní tenis. Trénovali jsme podle nejnovějších poznatků a nejmodernějších, zahraničních trendů ve vrcholovém sportu. Tréninky 4 dny v týdnu, někdy i dvoufázově, fyzická příprava i všestrannost, povinné vedení tréninkových deníků, pravidelné testy a prohlídky u sportovního lékaře. Na soustředěních jsme snídali ovesnou kaši.

Náš trenér na to šel opravdu vědecky a v mnohém předběhl svoji dobu. Jeho teoretické znalosti i vhledy byly mnohdy udivující. Také však měl, kromě jiného, až chorobnou touhu se svými svěřenci uspět a potřebu sobě, i druhým, něco dokázat. Práci trenéra bral smrtelně vážně a byla pro něj vším.

Při našem vedení uplatňoval psychologické poznatky, jež zvláštním způsobem převáděl do praxe svými specifickými, pseudopedagogickými metodami. Nikdy jsme nevěděli, co od něj můžeme čekat. Očekávat šlo jedině neočekávatelné. Snad bylo jeho cílem nás neustále udržovat ve střehu. Jednal jako náladový a nevypočitatelný diktátor.  Jakoby se v něm pralo o nadvládu několik různých osobností. Dokázal blahosklonně naslouchat, zasvěceně poradit nebo taky zničehonic zařvat kvůli nějaké bezvýznamné hlouposti takovým způsobem, že člověk leknutím až nadskočil. Na trénincích často stál na lavičce s rukama založenýma na hrudi a pronikavým pohledem pečlivě střežil každý náš pohyb. Jakýkoliv projev, který byl považován za narušení tréninkového režimu, byl přísně potrestán.

Běžným trestem za různá opomenutí nebo kázeňské prohřešky bylo vytahání za uši nebo za vlasy nad ušima, což fakt docela bolí. To byla vůbec nějaká zvláštní úchylka, kterou praktikovali mnozí „vychovatelé“ v letech mého dětství, což bylo v 70. a 80. letech minulého století. Člověk musel jak baletka balancovat na špičkách nohou, jinak mu hrozilo riziko natržení ucha nebo částečného skalpování. Krátkodobě byly metody našeho trenéra úspěšné, z dlouhodobého hlediska dost adeptů zbrzdil ve výkonnostním růstu nebo úplně odradil.

I přes to všechno, jsem měl pro našeho trenéra zvláštní druh pochopení. Myslím, že někde uvnitř byl hluboce přesvědčen, že to všechno dělá v našem zájmu a pro naše dobro. Časem mi začalo být líto nejenom jeho svěřenců, ale i jeho samotného.

Bleskurychlý topspin

Na trénincích mě vždy nejvíc bavilo běhání, skákání, šplhání, opičí dráhy, různé doplňkové sporty a aktivity. Většinou jsem si užíval i velmi náročný trénink fyzičky. Ze všeho nejméně mě bavil jednotvárný dril úderů. I přesto jsem se stal vycházející stolně-tenisovou hvězdou.

Měl jsem totiž bleskurychlý, nechytatelný topspin a navíc jsem hrál levou rukou.

Mí protivníci často nestihli na můj úder vůbec zareagovat, natož odehrát míček. Většinou jsem souboj ukončil během jedné až dvou výměn. Začal jsem vyhrávat a to mě docela bavilo. V páté třídě jsem byl vybrán a pozván na soustředění nejlepších talentů z celé republiky, jakési budoucí reprezentace. Byly tam skutečné hvězdy, všichni budoucí přeborníci mezinárodních turnajů, mistři republiky, medailisté z mistrovství Evropy a podobně. Dělali jsme různé fyzické a výkonnostní testy (běhy, hody, shyby, sedy lehy apod.), ve kterých jsem měl, pro mě překvapivě, jednoznačně nejlepší výsledky. Takovou menší vadou na kráse byla skutečnost, že ve stolním tenisu jsem, v porovnání s ostatními, spíše zaostával. V té době mě už totiž samotný ping-pong moc nebavil a nejvíc jsem si paradoxně užíval to všechno okolo. Prostě mě bavilo všechno možné, kromě ping-pongu.

Kdybych tehdy měl možnost si přečíst tento článek, tak bych toho, právě přesně v této chvíli, nechal a začal dělat třeba atletiku, která by mě tenkrát bavila mnohem víc.

Najednou jsem také zjistil, že se postupně zvětšuje okruh hráčů, kteří umí můj bleskurychlý topspin vrátit a moje zbraň se tak obracela proti mně. Můj téměř nechytatelný úder se mi totiž, po úspěšném bloku soupeře, překvapivě stejně rychle a nechytatelně vracel. Úžasné, hvězdné chvíle, kdy jsem zažíval lehkost hry a měl téměř rovnocenný zápas s budoucím juniorským mistrem Evropy, na kterého jsem uhrál jeden set, střídaly totální propadáky, kdy jsem nezvládal ani nejzákladnější údery a prohrával s tabulkově mnohem slabšími soupeři. Nejlépe se mi hrálo s papírově i herně lepšími soupeři, u nichž jsem měl pocit, že nemám co ztratit, nebál se odvážně riskovat a hrál aktivní, útočnou hru. Nad ničím, kromě herní strategie, jsem moc nepřemýšlel, vše mi šlo jakoby samo.

Nacházel jsem se v takzvané zóně plynutí, kdy jde vše samo, lehce a bez úsilí. To jsem ale tenkrát ještě netušil a ani to neměl takto pojmenováno. Ale stačilo, abych začal v průběhu zápasu výrazně vést, následně začal přemýšlet o udržení mého vedení a už jsem se vezl.

Čím jsem byl opatrnější, čím víc jsem se soustředil na samotné provádění úderů a dával si pozor na to, abych se nedopouštěl chyb, tím jsem hrál hůře.

Jakmile nastoupily obavy, že ztratím vedení, tak jsem ho ztratil.

Postupně jsem se stal specialistou na to, jak vmžiku opustit zónu plynutí a přejít do fáze psychické i fyzické paralýzy. Začal jsem se obávat i zápasů se soupeři, nad kterými jsem měl „tabulkově“ jednoznačně vyhrát. „Povinnost“ výhry mě přímo svazovala.

Řešením by bylo užívat si samotnou hru, hrát tady a teď, a nelpět na samotném výsledku. Prostě to pustit a neřešit, jak to dopadne.

To jsem ale tehdy nevěděl. Stejně tak jsem nevěděl, že moje negativní vnitřní příkazy typu nesmíš zkazit, nesmíš prohrát, povedou spolehlivě k přesně opačnému stavu.

Kazil jsem podání i základní údery, hrál zpomaleně a křečovitě, jako bych měl ochrnutou ruku. Přemýšlel jsem, jak se vlastně hraje ten backhand, který jsem předtím hrál snad milionkrát a dokonce lépe než forehand. Nalitý kopec, zadarmo připravená nahrávka ke smeči, byl mojí noční můrou – buď jsem míček vůbec netrefil, poslal ho mimo stůl nebo míček skončil v síťce.

Byl jsem schopen ztratit set, i když jsem vedl třeba 20:8 (tehdy se hrálo na 21 vítězných míčků). Byla to pro mě výborná škola v tom, jak věci nedělat a jak si lze zbytečnými obavami zkomplikovat život.

Jakmile v průběhu již osvojeného, zautomatizovaného pohybu začnete přemýšlet nad tím, jak vlastně máte daný pohyb provést, tak je to začátek konce. Pohyb začne být nepřirozený, křečovitý, toporný. Koordinačně náročnější pohyby budou prakticky neproveditelné.

Je zřejmé, že přílišné přemýšlení nejenom nad základními pohyby, ale i nad jinými věcmi, má tendenci život spíše zkomplikovat než usnadnit.

Občas je dobré ponechat vládu nad svým tělem tělu samotnému a jeho vlastní inteligenci.

Nesmyslný závazek a návrat k lehkosti

Přes deset let jsem s různými přestávkami provozoval sport, který mě většinu doby moc nebavil a to přesto, nebo možná právě proto, že zpočátku jsem v něm byl celkem dobrý.

Stolní tenis jsem hrál tak dlouho kvůli spoustě času, který jsem tomuto sportu věnoval. Kvůli energii, kterou jsem do něj vložil; kvůli obavám ze zklamání ostatních a jejich očekávání; kvůli babičce, která na mě byla pyšná a poctivě vystřihovala z novin všechny mé sportovní úspěchy. Kvůli všem, kteří mě všemožně podporovali. To já sám jsem si vytvořil svůj nesmyslný závazek. Na scestí mě samozřejmě sváděly i moje občasné úspěchy. Těch tréninků, soustředění, turnajů a víkendů, které bych tehdy raději trávil jinak. Byla to velmi dlouhá, ale prospěšná životní lekce, která mě mnohému naučila a ze které těžím dosud.

Od té doby jsem již nikdy nedělal něco, co by mě nebavilo, tak urputně a tak dlouho.

Nyní již také vím, že je dobré se řídit svými pocity.

Pokud při představě ukončení dané aktivity pocítíme úlevu, tak je dobré činnost, bez ohledu na velikost vloženého energetického vkladu, ukončit a opět vrátit lehkost a radost do našeho života.

A co vy? Neděláte náhodou něco, co už vás nenaplňuje, jenom ze setrvačnosti nebo kvůli očekávání ostatních?

 

Přidat komentář