Na tuhle dovolenou, lásko, určitě nezapomeneš

 

Když jsem studoval předposlední ročník vysoké školy, tak jsem chtěl udělat radost svojí partnerce, zakrátko budoucí ženě. Moje drahá polovička tehdy, již v 19 letech, tvrdě pracovala jako finanční ředitelka a hlavní účetní velké firmy s denním obratem několik milionů. Já vím, zní to až neuvěřitelně, ale v devadesátých letech minulého století, krátce po změně režimu, u nás měli mladí, šikovní lidé kariérní příležitosti, na které by si ve vyspělejším západním světě museli počkat celá desetiletí. Navíc moje žena, když si něco umane, tak slovo nemožné pro ni neexistuje. Prostě a jednoduše dělá to, o čem všichni ostatní tvrdí, že to udělat nelze.

Každodenní stres, závěrky, audity, práce dlouho do noci, desítky podřízených, kteří všichni do jednoho byli starší než ona sama a nekonečné rozmotávání spletitého klubka chyb po předchůdcích si však vybrali svou daň. Po extrémním celoročním vytížení si nutně potřebovala odpočinout. Alespoň na jeden týden úplně vypnout.

Čím bych ji jenom povzbudil a potěšil?

Už to mám. Pojedeme na dovolenou.

Na takovou dovolenou, kde si nejenom odpočine a načerpá nové síly, ale která zároveň bude tak úžasná, že na ni v životě nezapomene.

Věděl jsem, že moje partnerka touží po dovolené v teple, u moře. Prostě jen tak odpočívat, opalovat se a válet na pláži. Tedy přesný opak toho, jak jsem si dovolenou představoval já. Moje představa ideální dovolené spočívala v aktivním poznávání nového, chození po horách a možnosti zažít nějaké to dobrodružství.

Ještě tu byla jedna malá drobnost. Disponoval jsem totiž skutečně mizivým rozpočtem. Byť jsem měl prospěchové stipendium a nějaké peníze našetřené z brigád, tak peněz jsem rozhodně neměl nazbyt.

Přestože, nebo snad právě proto, že moje budoucí žena tehdy vydělávala násobně víc než já, tak jsem chtěl celou dovolenou zaplatit sám. Jinak by to přece nebylo žádné překvapení, že? No, a taky v tom určitě hrála roli moje hrdost. Jak to jenom všechno skloubit?

Sídlo bohů

Jak propojit moře, pláž, teplo, hory, jedinečné zážitky, a ještě k tomu to všechno zařídit skoro zadarmo?

A pak jsem uviděl tu upoutávku.

Týden na Olympské riviéře za pouhé 2 000 Kč!!!!!

To je ono!! Ideální kombinace a synergie všeho.

Dovolená snů v Řecku, skoro zadarmo, navíc na pláži přímo pod bájným Olympem, samotném sídle bohů, které úplně volá po zdolání. Úžasné.

Olympská riviéra byla sice již tehdy dost profláklá, navštěvovaná mnoha turisty, navíc její pláže nebyly zrovna opěvovány, ale co, bájný Olymp je přece jenom jen jeden, ne?

Trochu mi vrtalo hlavou, jak je možné, aby cestovka při tak nízké ceně generovala vůbec nějaký zisk. No, možná je to marketingová akce nebo potřebují doplnit kapacitu zájezdu. Ostatně v ceně byla pouze doprava autobusem tam i zpět, velmi omezené služby průvodce a ubytování v kempu pod vlastním stanem. V mžiku jsem však své pochybnosti rozehnal a zájezd objednal. Nekup to, když je to tak levný.

Vyyystupovááát!!

Konečně, den odjezdu na naší vytouženou a zaslouženou dovolenou je tu. Celí natěšení vyjíždíme.

Cesta hezky ubíhá, všechno přesně podle plánu. Krátce po odjezdu se již celým autobusem line vůně smažených řízků s chlebem, české klasice spojené s cestami za dovolenou. Nejistota související s extrémně levným zájezdem postupně vyprchává.

Překračujeme hranici se Slovenskem a míříme do Maďarska. V Maďarsku, kousek za hranicí Slovenska, však autobus najednou zničehonic zastaví a je nám oznámeno, že si máme vystoupit.

Cože? To už je zase pauza na svačinu nebo zdravotní přestávka? Bohužel ne, motor má poruchu a autobus je dále nepojízdný. Prý si musíme sehnat nějakou náhradní dopravu a rovnou si také můžeme vyndat i všechny věci ze zavazadlového prostoru.

Mladá a nezkušená průvodkyně, jejíž jediná kvalifikace spočívala v tom, že na už tak levný zájezd měla ještě slevu, byla zoufalá a vůbec nevěděla, co si má počít. Řekli jí, že si jenom udělá výlet k moři a teď tohle. Tak tady možná naše dovolená skončí, sotva začala, pomyslel jsem si v tu chvíli. Naštěstí jsme poblíž objevili telefonní budku, mobily tehdy ještě nebyly zdaleka běžné, a dovolali se do cestovky.

Měli jsme několik hovorů, postupně s čím dál tím ostřejší výměnou názorů. Obdrželi jsme informaci, že je to mrzí, ale že žádného náhradního dopravce nemají. Majitel bohužel není k zastižení a slečna nemá žádné pravomoci. Pojištění proti úpadku cestovních kanceláří tehdy nebylo povinné a také se zdálo, že náš zájezd je nejspíš poslední akce cestovky. Nakonec se stal zázrak, a přece jenom se podařilo sehnat náhradního dopravce. Po půldni čekání jsme byli opět na cestě. Zanedlouho jsme si měli přímo na vlastní kůži vyzkoušet, že to bylo tak trochu Pyrrhovo vítězství.

„Je ti teplo děvenko?“

Cesta autobusem pod Olymp měla trvat přibližně jeden den, nějakých 1700 km. Těšil jsem se, že aspoň uvidíme kousek balkánské části Evropy.

V onom létě zasáhla celou Evropu vlna historicky rekordních veder, a právě do této vlny tropických veder se náš zájezd trefil.

V autobuse nebyla funkční klimatizace, větrat také moc nešlo, navíc „osvěžení“ horoucím venkovním vzduchem stejně nepomáhalo. Vedro bylo dokonce i mojí drahé polovičce, která jinak teplo přímo miluje. 30 °C je pro ni ideální venkovní teplota a jak máme doma pod 25 °C, tak mi vždycky říká: „Je tu zase nějaká zima, musíme přitopit!“. Ale 50-60 °C v rozpáleném autobuse, kdy se člověk bál i na něco sáhnout, aby se nespálil, bylo přece jenom dost i na ni.

Skleněné peklo

Šílené vedro přivádělo mnohé účastníky zájezdu do stavu blízkého zhroucení. Stékaly z nás potoky potu, lidé byli červení jak raci a v autobuse byl, kvůli nemožnosti pořádného větrání, za chvíli celkem slušný puch, ze kterého se zvedal žaludek i silnějším povahám. K tomu byl jako bonus cítit zápach tavících se levných plastů a „vůně“ teplem zkaženého jídla.

Přestože vedro opravdu nemusím, ideální je pro mě teplota kolem 20 °C, tak jsem se rozhodl, že si celý výlet prostě užiju bez ohledu na vnější okolnosti. Svoji pozornost jsem přesměroval na pozorování reakcí a projevů jednotlivých účastníků zájezdu. Bral jsem to jako příležitost být účastníkem, a zároveň i pozorovatelem, zajímavého sociálního a psychologického experimentu v laboratorních podmínkách autobusu. Napětí a nepřiměřené, nebo vzhledem k situaci asi i přiměřené, reakce spolucestujících se postupně, se stoupajícím vedrem, čím dál tím víc stupňovaly. Někteří lidé trousili uštěpačné poznámky, jiní sprostě nadávali, další bědovali, jiní byli přímo zuřiví. Sousedé i manželské páry se začínali hádat kvůli úplným maličkostem. Ale bylo i pár takových, kteří vše snášeli s výrazem upřeným do neznáma a se stoickým klidem po sobě nechali stékat čůrky potu. Možná už jim taky bylo tak zle, že se nezmohli na žádnou reakci.  A pak tam byl jeden exot, který si to snad i užíval. S úsměvem šílence, vytlemený od ucha k uchu, jsem si vychutnával a prožíval své první dobrodružství na výpravě za olympskými bohy. Vše záleží pouze na úhlu pohledu a nic se nejí tak horké, jak se uvaří. I když, v tomto konkrétním případě jsme se málem uvařili my sami.

Lupiči (ne)převlečení za celníky

Na rumunském hraničním přechodu do autobusu vběhnul divoce vyhlížející mladý muž bez uniformy, jenom v tričku a šortkách, se samopalem přehozeným přes rameno a rázně zavelel, že máme vybrat pasy i všechny peníze, které máme u sebe. Člověk chvíli přemýšlel, jestli se náhodou nejedná o přepadení. Rozdíl mezi rumunským celníkem a banditou totiž nebyl nijak patrný. Neznalá průvodkyně se už už chystala vybírat peníze a pasy. Vysvětlili jsme jí, že když to uděláme, tak se nejspíš, v tom lepším případě, můžeme s velkou částí naší hotovosti rovnou rozloučit. Ještě jsem zkusil s celníky domluvit jiný postup – že každý předstoupí sám, ukáže svůj pas a svoji hotovost. Ale ne, prý máme dát všechno na jednu společnou hromadu. Tak to určitě. Rozhodli jsme se, že peníze se vybírat nebudou a raději zkusíme štěstí na jiném hraničním přechodu.

Rumburak, pivo a trajekt přes Dunaj

Když jsme opouštěli Rumunsko na přírodní hranici, kterou tvořil veletok Dunaje, tak bodrá, kyprá celnice, tentokrát již uniformě, vesele halekala na celý autobus slova Rumburak a pivo. Konečně spřízněná duše, která dávala najevo svoji upřímnou radost se setkání s Čechy pokřikováním symbolů české kultury stále dokola. Když pak náš autobus odstavili a všichni ostatní, kteří z okénka podávali celníkům různé balíčky, nás vesele předjížděli, tak nám to došlo. Kdo nedá úplatek, nejede. A celníci měli moře času. Celnice vykřikovala slovo pivo ne proto, že by si chtěla popovídat česky a dát nám tak najevo své sympatie, ale protože Plzeňský Prazdroj celníkům moc chutnal a měl být naší propustkou přes hranice.

Úplatek však musel být přiměřený. Kdo dal málo nebo kdo celníky nějak vytočil, tomu celníci „za trest“ na přechodu z šikmé nájezdové betonové rampy vedoucí na trajekt nepodložili kola dřevěnými trámy, nebo tak učinili jen ledabyle. V takovém případě hrozilo, zvláště u delších vozidel, vážné riziko poškození nápravy nebo utržení části podvozku. Samotné naloďování na trajekt tak bylo napínavou podívanou plnou napětí, hádek a očekávání, která vozidla přežijí nalodění v takovém stavu, aby pak ještě mohla pokračovat dál v jízdě.

Basa piv našeho národního pokladu z Plzně nám nakonec uvolnila cestu. Zdálo se, že braní úplatků je pro rumunské celníky něco jako národní sport. Trajekt jsme nakonec přestáli ve zdraví a na rozloučenou s Rumunskem náš autobus ještě projel pod dezinfekční sprchou.

Z původně plánovaného jednoho dne cesty se kvůli neplánovaným zdržením rázem staly dny dva, které ukrojily den z naší dovolené i z odpočinku na pláži.

Pod Olympem

Kontrast moře, pláže se 40°C tropickým vedrem a zasněžených vrcholků Olympu byl fascinující. Hned první den na pláži jsem pořád jenom zíral na vrchol Olympu, který se tyčil téměř 3 km nad úrovní moře, a spřádal své plány. Nejraději bych se tam rovnou rozběhl.

Moje partnerka o tom nechtěla nejdřív vůbec slyšet, opravdu si potřebovala odpočinout od náročné práce, a ještě náročnější cesty autobusem. Tak dlouho jsem ale otravoval, motivoval, sliboval úžasné zážitky a dechberoucí panoramata, že již druhý den odpoledne jsme se, ještě se dvěma novými přáteli, vydali na cestu. Původně jsem chtěl jít symbolicky přímo z pláže, z výšky nula od hladiny moře, ale to by nám nejspíš zabralo skoro celou dovolenou, a tak jsme se jedním z místních nechali vyvézt po asfaltce na nástupní místo do jednoho výškového kilometru a vyrazili k horské chatě ve 2100 metrech nad mořem. Cestou nám dělali průvodce zdivočelí vzteklí psi, kteří respektovali jenom hůl v ruce. Za chvíli se začalo stmívat a několik posledních kilometrů jsme šli již za tmy. Konečně jsme dorazili k chatě, která byla… zamčená. Nakonec jsme se dobouchali a přemluvili rozespalého a nabručeného majitele, aby nás nechal přespat alespoň na holé zemi v předsíni.

Vydáni na milost a nemilost samotným bohům 

Ráno se nad vrcholovou partií honila mračna a ani předpověď počasí nebyla úplně ideální. Pak to vypadlo, že se počasí zase umoudřilo, a tak jsme se rozhodli vyrazit. Asi po hodině stoupání nás občas lehce skropil déšť zanesený větrem, a pak, najednou, jsme se ocitli, ani jsme nevěděli jak, přímo v běsnění živlů. Tak už to na horách chodí. Počasí se zde velmi rychle mění a je třeba s tím tak trochu počítat.

Padající srážky nás přímo bičovaly a střídavě měnily skupenství z vody na ledové kroupy, pak na sníh, který se vzápětí proměnil opět v dešťové kapky. Chvílema běsnění přestávalo a mraky jako mávnutím kouzelného proutku protrhly zlaté sluneční paprsky. To je moje dobrodružství, to prostě miluju, když je takhle krásně hnusně. Všichni cvakáme zubama a je nám pěkná kosa. Některé teplejší vrstvy oděvu jsme totiž zapůjčili našim hůře vybaveným přátelům, takže teď není pořádně oblečený nikdo z nás. Už při nástupu mě zarazilo, že mají nějak malé batůžky. Jak tam proboha narvali to teplé oblečení? Nenarvali. Žádné tam neměli, i když jsem upozorňoval, že nahoře může být i pod nulou, přestože dole na pláži se můžeme doslova upéct v tropickém vedru. Ostatně i od pláže bylo vidět, že místy je na Olympu sníh. Před odchodem jsem je ještě přesvědčil, aby si, kromě těch žabek, co měli na nohách, s sebou přibalili alespoň tenisky. Škoda, že si je nakonec nepřibalili. Vánici si tak užili v žabkách.

Promiň, lásko. Já vím, teplo a odpočinek sis představovala asi trochu jinak než tuhle sněhovou vánici v horách.

Když jsme se blížili ke Skale, prvnímu z vrcholů Olympu, tak se počasí uklidnilo. Pro změnu zase začala padat mlha. Ta se sice zpočátku vždycky na pár sekund protrhla, ale zanedlouho už jsme neviděli nic než bílou deku pár metrů před námi. Skalu jsme sice trefili, ale odbočka na hlavní vrchol Mytikas jako by se vypařila. Nikde nic. Naši promrzlí přátelé se radovali z dosažení jednoho z vrcholů, měli splněno a rozhodli se pro návrat. Ale Mytikas byl ze všech nejvyšší a já jsem si přál dotknout se i trůnu Dia, boha všech bohů, když už jsme mu byli na dosah.

Tak nějak zhruba jsem tušil směr, ve kterém by se měl nacházet hlavní vrchol. Navíc moje ego studenta zeměpisu si zakládalo na své schopnosti orientace v prostoru. Jednou jsem dokonce vyhrál orientační běh, přestože jsem skoro vůbec neběžel. Jako jediný jsem totiž nezabloudil.

Moje partnerka tak věděla, že se na moje orientační schopnosti může stoprocentně spolehnout.

Když se mě tedy ptala, jestli tuším kudy dál, ukázal jsem směrem, kde se zdála být stezka vyšlapaná v suti. Ano, cesta určitě vede právě tudy, žádná jiná odbočka tu přece není. Základní pravidlo pro vůdce skupiny zní, že v krizové situaci nesmí dát najevo nejistotu, i kdyby měl udat směr jen tak nazdařbůh. Jinak hrozí nebezpečná demoralizace celé skupiny. Obzvláště pak, když onu skupinu tvoří vaše drahá polovička.

Menší problém byl v tom, že nebylo na krok vidět, nikde žádné značení a zrovna jsme se pohybovali po nějakém nakloněném vrcholovém plató bez terénních nerovností, podle kterých by se dalo alespoň trochu zorientovat. Jediný orientační bod, na který jsme narazili, byl osamělý kruhový bivak z naskládaných kamenů, u kterého byla pohozená plastová láhev.

Po necelé hodině bloudění mi bylo jasné, že odbočku na Mytikas jsme nejspíš někde minuli, jinak bychom tam již museli být.

Pak se před námi objevil, kde se vzal, tu se vzal, další bivak, nápadně podobný tomu, který jsme míjeli již před hodinou. Partnerka se mě nejistě zeptala, jestli jsme tady již náhodou nebyli. S výrazem pokerového hráče jsem jí v klidu vysvětlil, že se určitě nejedná o stejné místo, že ten bivak jen vypadá podobně, a že takových bivaků tu musí být spousta.

Nějak se mi to ale nezdálo. Že by to bylo to samé místo? Ne, to není možné.

Řekl jsem si, že pro jistotu se ale raději budeme držet víc vpravo. Opět jsme vyrazili do bílé tmy, do které si, bohužel, na rozdíl od té černé, nemůžete ani posvítit.

Po další půlhodince se konečně objevil nový orientační bod, další bivak.

S náznaky hysterie mi partnerka sdělila, že je to opět ten samý bivak a že jsme definitivně zabloudili. Trvala na svém, že to prý poznala podle té odhozené plastové láhve a že jsme tu už potřetí. Mému komentáři, že je to nejspíš opět jenom náhoda, jsem už nevěřil ani já sám.

Místo, aby můj komentář moji souputnici, již tak značně vystresovanou, uklidnil, tak na mě začala přímo ječet:

„Ty fakt ani netušíš, kde jsme! Přiznej to! Přiznej, že poprvé v životě prostě nevíš, kde jsi!!“

Ječení za chvíli vystřídal pláč. Moje láska brečela jak želva a pak potichu zašeptala:

„Tak, a teď tady umřeme.“

Objal jsem ji a konečně se přiznal, že jsem opravdu zabloudil. Ta odhozená láhev, flaška jedna blbá, zrádkyně zrádná, mě usvědčila z mé dezorientace. Naštěstí.

„Neboj se, lásko, neumřeme tu.“

Ale co teď? Kromě toho, že mohu zachovat klid. To by mi šlo. Stavět si při postupu značky z kamenů, abychom se pořád nemotali v kruhu? Počkat v závětří bivaku, dokud se nevyjasní? Babo raď.

Pak se mlha jako zázrakem na vteřinu roztrhla.

Bleskurychle jsem se zorientoval a určil směr sestupu. Tentokrát jsem si byl konečně jistý, že jdeme správně a za chvíli jsme narazili na značenou stezku.

Když nevíte, kam jdete a nemáte nic, podle čeho byste se mohli orientovat, tak se s největší pravděpodobností začnete pohybovat v kruhu a přesně to samé se stalo i nám. Prostě jsme si udělali kolečko. Vlastně dvě kolečka. Pořád byla bílá tma z husté mlhy, a tak jsem připustil, že tentokrát asi bohové nechtějí být rušeni a smutně odsouhlasil návrat. Třetí kolečko by moje partnerka už asi nevydejchala.

Když jsme sestoupali asi 800 výškových metrů a byli již kousek nad horskou chatou, tak se mlha roztrhala a před námi se ve své majestátnosti objevila hlavní vrcholová partie s Mytikasem. Tomu nešlo odolat. Tedy alespoň jsem si to myslel. Moje partnerka však při představě, že by měla znovu vystoupat skoro jeden výškový kilometr a mlha může za chvíli zase vše v mžiku zahalit, druhému pokusu o návštěvu sídla Dia bez problémů odolala. Já bych si to nemohl odpustit, nechat si ujít takovou příležitost. To samotní bohové mi přece dali znamení a povolení k návštěvě svého sídla.

A tak jsem se, s lehkými výčitkami, vydal znovu nahoru sám s tím, že mi partnerka musela slíbit, že na sebe dá pozor a půjde pomalu dolů. Já také slíbil, že na sebe dám pozor, a že se určitě vrátím do kempu včas, snad ještě za světla, abychom hned následující den brzo ráno stihli odjezd autobusu na plánovaný výlet do skalního města Meteory.

Nakonec jsem byl rád, že jsem na Mytikas lezl jenom sám. Sice to byl „jen“ takový dvojkový choďák na hranici turistiky a lezení, ale velká expozice kladla poměrně vysoké nároky na psychiku a jistotu pohybu vysokohorského turisty. Bylo tam několik zajímavých míst s kilometr hlubokou propastí pod nohama. U Skaly jsem také pochopil, proč jsme minuli odbočku na Mytikas. I za dobré viditelnosti šla totiž dost špatně rozeznat. Značka na skále vedla do malé průrvy přímo nad propastí. Za pár metrů se ukázalo, že stezka v rozlámané skále směřuje do sedla mezi oběma vrcholy. Pak už jen půlhodinka lezení v závěrečné exponované části, kde se člověk mohl i trochu vybát, a najednou před sebou vidím toužebně očekávanou řeckou vrcholovou vlaječku z plechu.

Děkuji vám bohové, že jste mi dovolili navštívit vaše sídlo.

Když jsem se asi už hodinu kochal úchvatnými výhledy z olympského trůnu, tak jsem si uvědomil, že stíny se čím dál tím víc prodlužují a slunce už začíná být pěkně nízko. Bylo mi jasné, že abych stihnul ranní odjezd autobusu do Meteory, tak budu muset asi běžet a navíc, minimálně tu spodní polovinu trasy, již za tmy. Několikahodinový seběh z Olympu s batohem na zádech si dodnes pamatují především moje kolena, ale ranní odjezd jsem těsně stihnul. No jo. Něco za něco.

Moje drahá polovička skoro celou noc nespala a trnula, kde jsem tak dlouho a jestli se mi nic nestalo. Chudinka moje, si opět, dokonce ani v noci, neodpočinula. Já pro změnu zase skoro celou cestu dolů myslel na to, jestli se v pořádku dostala do kempu.

Po návštěvě Meteory, fascinujícího skalního města s kláštery přímo na vrcholcích bizarních, mnohasetmetrových slepencových skalních věží, jsem slíbil, že budeme mít „opravdový odpočinkový“ den.

Jenom válení na pláži a lehká projížďka na kole.

„Když už máme půjčená ta kola, možná bychom se mohli podívat na tu zříceninu hradu poblíž, co říkáš?“, řekl jsem hodně opatrně.

To, že je hrad na pořádném kopci, jak už tak hrady většinou bývají, jsem diplomaticky příliš nerozebíral. Stoupání v šíleném vedru v pravé poledne, pár set metrů nad úroveň moře, po rozeklané stezce ve vyschlém říčním korytu nebyla zrovna tou nejodpočinkovější, relaxační projížďkou. Vypůjčená kola, která nejspíš nikdy nezažila servisní údržbu, byla navíc v dezolátním stavu. Přehazovačky nepřehazovaly, brzdy nebrzdily a na kolech pořád něco chrastilo. Cestou zpět se moje kolo rozsypalo a musel jsem ho několik kilometrů tlačit až do půjčovny.

Konečně odpočinek

Poslední půlden před odjezdem domů jsme se konečně váleli na pláži, utahaní jak koně z náročného programu. Přece jsem to slíbil, ne?

Pak se k místě odjezdu přikodrcal prorezlý autobus balkánského dopravce, zralý spíš na odtah na vrakoviště, a já věděl, že i zpáteční cesta bude zajímavá.

Starý autobus byl samozřejmě opět bez lůžkové úpravy. Spali jsme, jak a kde se dalo, i v uličce na podlaze autobusu, do které se přenášely ohlušující vibrace z motoru. Stařičký motor mlel z posledního, sem tam zaškytal a vypadalo to, že to nejspíš bude jeho poslední jízda. Autobus se plazil jak želva. Nakonec jsme ale, sice opět více než s půldenním zpožděním, dorazili domů.

Moje nadšení z návštěvy božského Olympu ale už taková prkotina, jako je další zpoždění, nemohla v žádném případě zkalit.

Bylo to jenom pět dní, ale každý z nich byl tak intenzivní, že i po 25 letech je mám v živé paměti. No řekněte, kolik dní si ze svého života pamatujete? Byl to jeden zážitek za druhým, jenom ne ten pasivní odpočinek, po kterém tak toužila moje láska.

Naše dovolená v sídle bohů mě naučila spoustu věcí.

Naše paměť je milosrdná a minulost přetváří tak,

že i na ty nejdramatičtější okamžiky, kdy jsme se cítili vyčerpaní a na pokraji sil, máme nakonec ty nejživější, nejsilnější a většinou i ty nejhezčí vzpomínky plné, paradoxně, pozitivních emocí a euforie, i když v daném okamžiku jsme se mohli cítit pěkně mizerně. A tak si podobné zážitky, nepoučeni minulostí, vždy znovu rádi zopakujeme, abychom se opět trochu potrápili a pak zase měli s vděčností na co vzpomínat.

Něco za něco.

Nic není zadarmo, i za každou slevu něčím zaplatíme. Nižší kvalitou, prošlou lhůtou trvanlivosti, dalším zbytečným krámem doma navíc nebo minimálně tím, že budeme koumat nad tím, proč to bylo tak levné. Za všechno se platí – časem, prostorem, penězi, energií nebo duševním či tělesným zdravím. Svět má tendenci vyvažovat extrémy. Proto také vždy, když je něco hodně levného, bychom měli zbystřit svoji pozornost a zamyslet se nad tím, kde je zakopaný pes.

Bloudění v kruhu mi dodnes připomíná,

že občas je dobré se zastavit nejen na cestách. Lidé často bloudí a pohybují se v kruhu i ve svém životě. Pokud jdeme někam a nevíme kam, tak se pak nemůžeme divit, že pravděpodobně nikam nedojdeme nebo se ocitneme na místě, kde bychom možná nejraději vůbec nebyli. Někdy se vyplatí chvilku počkat nebo udělat pár kroků zpět, poodstoupit, abychom se zorientovali, získali jinou perspektivu a řekli si, kam, a hlavně proč, vůbec chceme jít a mohli pak ve svém životě znovu pokračovat tím správným směrem.

Když vás ten druhý skutečně miluje, tak vám mnohé odpustí.

Přijímá vás takového, jaký jste, se všemi vašimi klady i zápory. Moje budoucí žena asi tušila, co může čekat, když jede na výlet s budoucím fanatickým učitelem zeměpisu, který touží poznávat svět. Sdílení nesnází společně s milovaným člověkem je také mnohem snesitelnější a i v těžkých okamžicích vás může doprovázet humor, alespoň ten černý. Při vzpomínce na naši řeckou dovolenou, se ještě dnes od srdce zasmějeme.

Moje budoucí žena si po naší řecké „dovolené“ musela vzít ještě jedno delší volno – skutečnou dovolenou, aby si konečně odpočinula. Trochu jsem měl výčitky, ale zas tak velké ne. Přece jenom, slíbil jsem, že bude mít zážitek na celý život, a to rozhodně má. O naší dovolené v Řecku dodnes „nadšeně“ vypráví a dobírá si mě, jak jsem při našem bloudění vehementně tvrdil, že se nejedná o ten stejný bivak, i když jsme ho míjeli již potřetí. O tom, že na náš výlet do Řecka má jen ty „nejhezčí vzpomínky“ svědčí i to, že od té doby jsme byli v Řecku ještě třikrát a opět se tam znovu chystáme.

A tak ti, lásko, ještě jednou moc děkuju za to, že jsi se mnou zvládla tu naši nezapomenutelnou řeckou odyseu.

Každá jiná ženská by mě totiž za takovouhle odpočinkovou dovolenou nejspíš zabila.

 

 

Přidat komentář