Matematický vzduch

 

Aula je plná nováčků, studentů prvního ročníku vyhlášené technické univerzity. První úvodní přednáška a uvítací řeč. Studenti jsou zvědaví a napjatí očekáváním. Měli bychom se dozvědět, co nás v nejbližší době čeká. Do auly rázným krokem vstupuje přísně vyhlížející, zachmuřený profesor. Přednáškový sál se jako švihnutím kouzelného proutku okamžitě ztiší. Profesor si nás měří přísným pohledem. Ticho začíná být nesnesitelně dlouhé, atmosféra napjatá k prasknutí. Sedím v jedné z prvních řad. Profesor zaměří svůj zrak na naši řadu a najednou začíná ukazovat na jednotlivé studenty a odpočítávat.

První, druhý, třetí, první, druhý, třetí, první, druhý, třetí… až dojede na konec řady.

Pak nám konečně slavnostně vážným, a tak trochu škodolibě výhružným hlasem oznamuje pointu svého počínání.  Prý, že z nás všech, tak jak tu sedíme, studium dokončí právě pouze každý třetí. Je to léty ověřená realita.

Tak, a je to v pr…!

Při odpočítávání jsem byl totiž… druhý.

Druhý, a ne třetí, kterému je předurčeno studium dokončit. Špatné znamení. Právě v tu chvíli jsem se měl zvednout a odejít. Ušetřil bych si tak několikaměsíční trápení.

Právě jsem byl svědkem vysoké, nebo dokonce snad té nejvyšší, školy negativní motivace a negativního programování jakou jsem dosud zažil. Je to jedna z opravdu mála věcí, které mi z krátké epizody studia na technické univerzitě utkvěly v paměti.

Další výraznou vzpomínku mám na ojedinělý fenomén a úkaz, který svědčil o atmosféře panující v prostorách jedné z nejobávanějších kateder školy.

Představte si starou, nepříliš udržovanou, historickou budovu v centru Prahy. Tmavé, strašidelné chodby a věkem zašlé učebny katedry.

Ale hlavně těžký, zatuchlý, čpavým potem nasáklý… matematický vzduch.

Atmosféra strachu, beznaděje a zvůle profesorů matematiky – tyranů, kteří na svých svěřencích prováděli ty nejhorší matematické pokusy a právo útrpné bez sebemenšího kouska slitování. Zde se na potítkách u zkoušek, i při čekání na ně, studenti opravdu doslova třásli a potili strachy.

První myšlenka, která mi naběhla při vstupu do těchto prostor, byla, že zbaběle uteču. Kombinace matematiky a šíleného, snad nikdy nevětraného puchu, kterým byl celý prostor, včetně zdí a  starého, oprýskaného školního nábytku, doslova nasáknutý, udělala své. Při každé návštěvě obávané katedry, při každém prostupu dekou matematického vzduchu, se mi zvedal žaludek a dělalo se mi mírně mdlo. Tak tohle rozhodně nebylo žádné „flow“. Žádné plynutí na vlně beztíže v zóně nezáměrného úsilí.

Matematický vzduch symbolizoval snad všechno, co jsem na té škole neměl rád. Matematiku, stres ze zkoušek, prostředí, atmosféru strachu. Věřím, že mnohým studentům, matematickým nadšencům, ten zápach možná voněl, ale mně se zvedal žaludek už jen při pomyšlení na něj. Před „hodinou“, nespravedlivě trvající nekonečných 90 minut, povinných matematických praktik jsem měl v hlavě pusto prázdno a jediná myšlenka, na kterou jsem byl schopen se soustředit, byla:

„Proboha, prosím, jen ať mě nevyvolá.“

Tím jsem samozřejmě, tehdy ještě nevědomě, roztočil rezonanční vibrace na plné obrátky a jediné, co jsem mohl se stoprocentní jistotou očekávat, bylo to, že budu vyvolán a ztrapněn před celým studijním kruhem.

Byl jsem úplně mimo. Tam, kde jiní viděli logiku a souvislosti, jsem nevnímal absolutně nic. Vyšší matematika pro mě byla noční můrou. Že já vůl se na tuhle školu hlásil. Co jsem vlastně čekal? Že vstupem na školu dosáhnu nějaké zázračného matematického osvícení, které se do té doby nekonalo? Byla to pro mě náročná i názorná ukázka toho, že cesta nejmenšího odporu nám někdy později může pěkně zkomplikovat život. Dostat se na školu bez přijímaček díky vyznamenání u maturity bylo fajn. Ale jít na školu jenom proto, že na ni nemusíte dělat příjímací zkoušky, nebyl úplně nejlepší nápad.

Tenkrát jsem si mohl vybrat, jakou školu mohu studovat. Problém spočíval v tom, že jsem nevěděl, co chci a bylo mi to tak trochu jedno. Tak jsem si hodil korunou. Velká chyba. Dobrý pocit z toho, že jsem se dostal tam, kam jsem se dostal, mi vydržel do prvního školního dne. Měl jsem základní nedostatky, a tudíž jsem ani neměl na čem stavět. Kolikrát jsem celou hodinu vůbec nevěděl, která bije. Kam jsem to jenom vlezl?

Vyšší matematiku nás učil manželský pár. Praktika vedla přísná, tvrdě a nepřístupně vyhlížející žena. Z legrace jsme o ní říkali, že je náš táta. Její manžel, kterého jsme měli na přednášky, svým matoucím, jakoby lidským přístupem vyvažoval tvrdost svojí ženy a stal se tak naší matematickou mámou. Bohužel u zkoušek se jeho mateřské pochopení pro jeho nezvedená matematická dítka, matematické negramoty, příliš neprojevovalo. Alespoň, že nás od zkoušek vyhazoval s mírumilovným a chápajícím výrazem.

První hodina matematických praktik

„Dnes si osvěžíme středoškolskou látku diferenciálního a integrálního počtu funkcí více proměnných. Začneme úplnými základy.“ Hmm, tak to byly základy, které jsem rozhodně neměl. Neměl jsem ani základy těch základů, protože jsme se k nim ke konci docházky na střední škole už nějak nestihli ani pořádně propracovat.

„Tak třeba vy!“ Snažím se uhnout pohledem a ze zoufalství se dívám za sebe, jestli se výzva náhodou netýká někoho jiného.

„No ano vy, dívám se přeci přímo na vás a vás mám také na mysli. Tak pojďte k tabuli! Nakreslete graf funkce…“

Profesorka vedoucí matematická praktika nevěřícně koukala, co tam u té tabule předvádím, nebo spíše nepředvádím, protože jsem ze sebe nevysoukal téměř nic. Navíc jsem se bál cokoliv říct, protože mi bylo jasné, že každým dalším slovem si jenom přitížím. Vůbec jsem netušil, o čem je řeč a v hlavě měl úplně vymeteno.

A pak jsem slyšel potupnou, zahanbující a negativně mířenou otázku.

Kam jste vlastně  vůbec chodil na střední školu? Nechtěl jsem shodit svoji matikářku. Díky její jejímu zápalu a nadšení pro věc, jsem totiž měl hodiny fyziky a matiky docela rád. Přitom jsem ani pro jeden z těch předmětů neměl žádné zvláštní nadání. Typická ukázka negativního vlivu dobrého učitele. Doplatil jsem na její schopnost nadchnout pro matematiku i úplné ignoranty a matematickým myšlením nepolíbené studenty, jako jsem byl já.

Po prvních pár hodinách jsem získal nálepku matematického neználka a pitomce a už jsem se jí po dobu mého krátkého pokusu o studium nezbavil.

Navíc jsem seděl vedle podobně (ne)schopných spolužáků a matematičtí géniové sedící za mnou při písemkách předstírali, že neslyší moje zoufalé prosby a volání o pomoc. Šprti, nedali mi opsat ani řádku. Naštěstí, protože kdybych úspěšně prodlužoval svoji agónii na technické fakultě, tak nevím, co by to se mnou udělalo.

Díkybohu mě nezachránila ani kytice, kterou jsem po domluvě se spolužáky přinesl k svátku naší přísné profesorce, abychom nemuseli psát plánovanou písemku.

Právě mrzlo jako když praští a shánět čerstvé květiny v třeskutém mrazu v roce 1988 byl téměř nadlidský úkol. Ale jakýmsi zázrakem jsem přece jenom sehnal tulipány. Hlavně hezky zabalit, aby přežily ten mráz. Vypadalo to, že to zvládly.

Osobně a slavnostně jsem tulipány předal naší profesorce tajně doufaje v to, že si mou osobu spojí také s něčím pozitivním. Příjemně překvapené a zaskočené profesorce se leskly oči dojetím, což bylo u ní něco nevídaného. I my jsme byli z toho výjevu celí naměkko. Květiny dala láskyplně do vázy s vodou a vázu si postavila přímo na svůj stůl, aby se při výuce mohla těšit z pohledu na kytici.

Tulipány vypadaly nádherně, jako by byly čerstvě utržené.

Ale co to…? Začalo se dít něco podivného. Že by začalo pracovat teplo přetopené matematické učebny a zatuchlý vzduch? Tulipány, zdánlivě v kondici, ale nejspíš přešlé mrazem, začaly pomalu rozmrzat a vadnout přímo před očima. Se zoufalým výrazem ve tváři jsem pozoroval jak květy postupně klesají níž a níž a modlil se, aby vydržely alespoň do konce vyučovacího bloku. Nevydržely.

Již po pár minutách všechny tulipány visely chcíple svěšené a ohnuté přes okraj vázy.

Ještě nikdy v životě jsem neviděl žádnou kytku takhle rychle zvadnout. Bylo to jak ve zrychleném filmu. Mrazem narušené pletivo tulipánů a prudká změna teploty vykonaly své.

Měl jsem pocit, že spolu s klesajícími tulipány pozoruji i symbolický průběh mé budoucí matematické kariéry, která byla nakonec, jak se záhy ukázalo, přibližně stejná rychlá a úspěšná.

Tu písemku jsme samozřejmě psali.

Ze školy jsem nakonec odešel dobrovolně v průběhu druhého semestru. Těsně předtím, než bych byl nejspíše vyhozen.

Vytěsnění z paměti

Moje několikaměsíční životní epizoda studia na technické univerzitě mi v paměti zůstala jako jakási mezera zahalená milosrdnou mlhou vytěsnění. Až po mnoha letech jsem byl schopen si znovu vybavit jednotlivé detaily.

Třeba kolej, na které jsem byl ubytován. Kolej, jejíž úzké chodby se železnými dveřmi s kruhovými průzory a zvláštně moderně nemoderní interiéry s nátěry v odstínech šedé a zelené, ve mně navozovala pocit, že se nacházím uvnitř ruské atomové ponorky. Však také daná kolejní budova měla ruský název, stejně jako poruštělé názvy stanic metra poblíž.

Měl jsem jasno v tom, že do Prahy se už nikdy, ale opravdu nikdy nevrátím.

Necítil jsem se v ní dobře a měl s ní spojené převážně samé negativní asociace. Samozřejmě, že za necelých deset let jsem se do Prahy, s nadějí na lepší pracovní vyhlídky, přestěhoval.

A dalších deset let, než jsem se přestěhoval na venkov, mi bylo v Praze moc hezky.

Dokonce jsem měl i kancelář naproti budově, kde jsme měli matematická praktika a denně kolem ní chodil do práce. A to se mi přitom ani nedělalo špatně. Naopak, při vzpomínce na matematický vzduch mi ve tváři hrál takový jemný potutelný úsměv. Vděčím mu totiž za mnohé.

Díky mé studijní epizodě na technické fakultě jsem si konečně uvědomil, čemu se nechci věnovat a co mě nebaví.

Proč bych měl prodlužovat agónii studia, které mě vůbec nebavilo? Kvůli tomu, že mi bylo hloupé odejít a hned to „vzdát“? To byl ostatně také důvod toho, proč jsem tam byl už tak dost dlouho. Nebo kvůli vysokoškolskému titulu? Obětovat několik let života kvůli takové hlouposti? I kdybych náhodou těch pět nebo šest let přetrpěl tak co pak? Představa kariéry strojního inženýra mě ani v nejmenším nelákala. Vždyť mě to vůbec nebaví a nic mi to neříká.

Díkybohu, že mi ta matika tenkrát nešla.

Od pochopení toho, co nechci dělat, pak byl již jen krůček k uvědomění si toho, co vlastně dělat chci a co by mě naplňovalo.

Asi jsem si tím opravdu musel projít. Dneska bych to však vyřešil jinak. Ignoroval bych společenský tlak a dal bych si prostě třeba rok pauzu, než bych objevil to, čemu se chci skutečně věnovat. Tu pauzu jsem si stejně nakonec tak jako tak dal, jenom o další rok později.

Benin – exotická destinace rodiště mého spolubydlícího na koleji, i můj nejoblíbenější, a zároveň nejméně důležitý, předmět na škole – tělocvik, jakoby předznamenaly moje budoucí zaměření a zájem o studium učitelství v oboru geografie a tělesné výchovy.

Následného studia na pedagogické fakultě, na kterou jsem se přihlásil po roční pracovní zkušenosti v Domě dětí a mládeže, jsem si pak o to víc vážil a vyloženě si ho užíval. A to přesto, nebo právě proto, že jsem se kdysi zařekl, že učitele bych nikdy dělat nemohl. Dokonce jsem pro změnu spadnul do opačného extrému a měl po celou dobu studia prospěchové stipendium a studium zakončil s vyznamenáním a červeným diplomem. Navíc jsme si při studiu i na kolejích užili spoustu legrace a jako tělocvikáři jsme tvořili výbornou partu.

A představte si, že i tu matematiku jsem nakonec využil. Díky mojí krátké zkušenosti s vyšší matematikou jsem byl schopen na hodinách kartografie, sférické trigonometrie a matematického zeměpisu s relativní lehkostí počítat i poměrně složité výpočty.

Význam mnohých událostí v našem životě nahlédneme až při pohledu zpět.

Často až s odstupem času objevíme smysl a význam naší minulé zkušenosti a k čemu vedla naše rozhodnutí v minulosti.

Mnohdy tak až zpětně oceníme i nepříjemnou zkušenost a její přínos pro náš další vývoj a úspěch v budoucnosti, ať už za úspěch považujeme cokoliv.

Když si to uvědomíme, tak se můžeme tak trochu zvráceně těšit i z nějaké nepříjemné zkušenosti již mnohem dříve.

Třeba i ve chvíli, kdy ji právě prožíváme.

Kdoví, co hezkého nám jednou přinese, čím nás obohatí a k čemu nám bude jednoho dne prospěšná.

 

Přidat komentář