Know-how sběrače odpadků II. – Výchovné prostředí jako základ

Know-how sběrače. Já s popelnicí která má popruhy jako školní brašna na zádech. Ilustrace.
Know-how sběrače.

Téměř nutnou podmínkou toho, aby se z vás stal úspěšný sběrač odpadků, je, aby základy vašeho sběračství, byly položeny již v dětství.  Abyste si mohli udělat konkrétní představu, jak může prostředí, příklad rodičů a výchova pomoci stvořit budoucího sběrače, a rádi byste tuto příležitost poskytli i svým dětem, tak se s vámi podělím o svůj osobní příběh, který, jak zjistíte, předurčil moji sběračskou kariéru již v útlém dětství.

Popeláři

Asi jako většina malých kluků jsem i já byl nadšeným obdivovatelem popelářů. Jezdit na stupátku popelářského kuka vozu, to byl můj dětský sen. Vždy, když ráno přijeli popeláři, tak jsem musel být u toho. Jízda na stupátku jedoucího popelářského vozu, včetně frajerského seskakování a naskakování za jízdy, mě fascinovala a symbolizovala pro mě vrchol svobodné, dobrodružné a zábavné práce. Předmětem mého obdivu byla i profesionální ekvilibristika popelářů při rotačním odvalování válcových popelnic. Tyto idealistické představy plně zastínily náročnost tohoto povolání a stejně tak lehce přebily nutnost manipulace s nechutným obsahem uvnitř popelnic a zasunuly ji někam hluboko do nevědomí.

Šuplíčkář

Již jako malý jsem také trpěl zvláštní, u dětí nevídanou, úchylkou. Propadl jsem totiž obsesivnímu rovnání šuplíčků. Této zálibě jsem byl schopen se věnovat obden a své rovnací a třídící schopnosti jsem kultivoval až k dokonalosti. Denně jsem si uklízel svůj pokojík a přerovnával obsah šuplíků, každý týden pečlivě přerovnával knihy v knihovně podle různých kritérií a tematických klíčů.

Moje mamka dodnes neustále pravidelně a velmi pečlivě uklízí, utírá prach a vše čistí do vysokého lesku, v její domácnosti nenajdete ani drobeček. Můj taťka je zase vynikající odborník na zametání, úklid a neustálé přerovnávání, skládání a přesouvání různých věcí. Býval také domovníkem, zodpovědným za údržbu a úklid bytového domu, a já jeho pomocníkem a pravou rukou.

Jako syn domovníka jsem samozřejmě musel jít v oblasti úklidu všem příkladem.

Pomáhal jsem uklízet i nejbližší okolí domu a stanoviště popelnic. Nevzpomínám si, že by mi to nějak výrazně vadilo, naopak. Myslím, že již tehdy jsem v této činnosti nacházel jakési zvrácené zalíbení a tak trochu demonstrativně předváděl před kolemjdoucími své uklízecí schopnosti.

Již v době, kdy ještě nebyly popelnice na tříděný odpad a kdy jen zmínka o třídění odpadu vyvolávala nechápající a útrpné pohledy, jsem nutil celou rodinu třídit vše, co se dalo. Vozil jsem papír a železo do sběrny, vymýval jsem i plechovky (pracovníky sběrny jsem musel vždy přemlouvat, aby si je vzali).

Odborný výcvik sběrače vajglů

Jako student jsem si přes léto přivydělával v bavorském zábavním parku s mnoha atrakcemi. V návštěvních hodinách jsem obsluhoval velký hydraulický kolotoč, který se vysouval nahoru a dolu a přitom se nakláněl i do stran. Byla to značně rutinní práce a občas se mi stalo, že jsem se zamyslel, zíral do prázdna a lidi nechal točit trochu déle. Probral jsem se, až když začali návštěvníci nějak divně křičet, tak trochu jinak než nadšením. Vzápětí pak začali první z nich i zvracet. Časem vidina úklidu zvratků (otevřeně přiznávám, že to mě opravdu nebavilo) zvyšovala a udržovala moji pozornost.

Poté, co odešli poslední návštěvníci parku, následovala naše večerní směna, která spočívala ve sbírání odpadků a především nedopalků na štěrkových cestách parku. Zaostřit zrak a plnou pozornost na nedopalek, ohnout se, uchopit ho a vhodit do kýble, a to stále dokola několik hodin v kuse, dokud nebyly všechny cesty čisté. Svým způsobem to byla určitá forma zenové meditace. Každý dostal přidělený určitý úsek, který musel uklidit. Pokud po nás kontrola našla více než 2 nedopalky (jednalo se o kilometry různých cestiček), tak nám byla výrazně snížena mzda a přidělený úsek jsme museli projít ještě jednou.

Měli jsme opravdu tvrdého, přísného a nekompromisního manažera,

který vychodil minimálně 5 tříd základní školy. S německou důkladností pečlivě kontroloval naši práci. Přestože se jeho inteligence pohybovala přibližně v pásmu inferiority, tak se nikdy nenechal obalamutit a nic nám neodpustil.

Jeden druh úklidu, který jsme prováděli dobrovolně i po ukončení dlouhé, 14 hodinové, směny, jsme ale milovali všichni.

U maringotek s pouťovými střelnicemi byla přistavena vyvýšená pódia s dřevěným roštem. Tímto roštem návštěvníkům poměrně často propadaly mince, aniž by pak měli možnost si je sebrat. Mince totiž ležely na zemi, asi půl metru pod roštem, nebyl k nim žádný přístup a jevilo se nemožné mince sesbírat, aniž by se muselo celé pódium komplikovaně rozebrat. V tuto chvíli přišlo na řadu naše speciální know-how – žvýkačka nalepená na konci dřevěné tyčky. Tyčku jsme prostrčili otvory v roštu a lovili mince. Občas se nám takto podařilo ulovit i deset, dvacet či více marek, což pro nás tehdy byla spousta peněz.

Po dvou měsících sbírání vajglů jsem přijel do Čech a ještě asi rok, dva poté jsem vždy po zahlédnutí nedopalku cuknul rukou i tělem, měl tendenci se ohnout a sebrat jej. To cukání, minimálně v mysli, mám občas ještě dnes. Když uklízím cesty u nás v okolí, tak samozřejmě sbírám i nedopalky.

Ke sbírání odpadků mám tedy příslušný výcvik a trénink již od malička, přes dospívání až po současnost. Genetické předpoklady i vliv prostředí hráli v můj prospěch.

Žití na venkově, uprostřed přírody, a objev čiré radosti a potěšení z hrabání se v hlíně, mě však již vyléčilo od vytváření sterilního prostředí a přehnaného lpění na dokonalém úklidu.

Již nekontroluji v protisvětle, zda na umytých a utřených skleničkách nejsou náhodou otisky prstů a šmouhy. Ano, přiznávám se, i to jsem dělal.

Můj zájem se přenesl na úklid přírody a okolí našeho domova. Zdá se však, že štafetový kolík v mnoha směrech, co se týče domácího úklidu, převzala moje drahá žena. Nyní je to ona, kdo mi taktně připomíná, že se mi v pracovně opět nekontrolovatelně množí hromady knih, válí věci na běhání nebo semínka, plody a jiné poklady ze zahrady. Máme to tedy rozdělené. Já uklízím v okruhu 1-2 kilometrů od našeho domu a žena s dětmi uklízí doma.

A jak jste na tom vy s úklidem a odpadky?

V dalším příspěvku vám prozradím různé vzácné tipy a triky pro amatérský sběr odpadků prováděný na profesionální úrovni.

Diskuze

Přejít nahoru