Klíčová slova negativních manter

Klíčová slova negativních manter

Nikdy, nikdo, vždycky, každý, všichni, nechci mít nic společného, nesnáším, vadí mi, ruší mě, štve mě, nechápu ….

Kouzelná slova, která většina z nás neustále dokola, jako nějaké negativní mantry, opakuje – asi jako když stále znovu a znovu roztáčíme buddhistický modlitební mlýnek. Málokdo ví, že právě těmito slovy posiluje splnění (ne)chtěného. Vesmírná zlatá rybka, která plní naše přání, totiž žádnému negativnímu vymezení nerozumí a všechny naše negace, dříve či později, s lehkostí přetočí do pravého opaku.

Od doby, kdy jsem to pochopil, už nikdy neříkám nikdy.

Tak, teď jsem to právě řekl, a rovnou dvakrát, a slovo, jež nesmím vyslovit – to, o němž se nemluví, vy již víte které, vyslovil. No nic, i když negativní klíčové slovo nevyslovíte, tak vás to stejně nezachrání, stačí totiž pomyslet. Jakmile některé z klíčových slov omylem vyslovím nebo na něj pomyslím, tak vždy zpozorním a řeknu si: „Sakra, tak to mě čeká ještě tohle? To jsem si opravdu nepřál, nebo snad ano?“

Jako žák na základní škole i na gymnáziu jsem si snad tisíckrát pomyslel a říkal, že bych nikdy nemohl být učitelem. Co všechno jsme těm chudákům učitelům prováděli. Nakonec jsem vystudoval pedagogickou fakultu a dokonce i pár let učil jako učitel na základní i střední škole. Později jsem zase vedl různá školení a tréninky pro své kolegy v práci. A ano, bavilo mě to.

Krátce po střední škole jsem šel na brigádu do pekárny. Představa bíle oblečeného pekaře ve mně vyvolávala pocit příjemné, čisté a smysluplné práce. Ovšem ředitel střílející vrabce vzduchovkou přímo ve výrobní hale, mrtví holubi a krysy za obří lednicí, důležitý předák, který vychodil asi 6 tříd, zkažená vejce, kterými se natíraly loupáky, švábi cupitající na podlaze nebo zaměstnanci s cigaretou v puse přímo nad díží s těstem a lijící rum do sebe místo do makovců, mojí představou o smyslu a čistotě práce v socialistické pekárně lehce otřásly. Po měsíční brigádě, střídavě týden ranní a týden noční směna, jsem měl jasno. Nikdy, ale opravdu nikdy, se již nebudu živit rukama jako manuální pracovník a už vůbec ne jako pekař. Po více než dvaceti letech, jsme si otevřeli malou rodinnou pekárnu a jeden čas profesionálně pekli vyhlášený kváskový chléb, který jsme dodávali do širokého okolí.

Před lety jsem nechápal, jak moji rodiče mohou s takovým nadšením pěstovat na chatě brambory, když si mohli mnohem lepší koupit v obchodě, za zlomek vynaloženého času a navíc bez námahy. Byla to neskutečná dřina, v trvale podmáčené, kyselé půdě u lesa. Byli nadšení a šťastní, že si tehdy mohli pořídit a obdělávat kus vlastní půdy. No, byla to spíš bažina, kam stékala voda z vedlejšího, svažitého pole. Museli jsme neustále kopat a obnovovat odvodňovací příkopy. Výsledkem této dřiny bylo pár brambůrek, velkých jako broky. Tehdy mi bylo jasné, že tímhle čas rozhodně nikdy trávit nebudu. Za dvacet let poté, se ze mě stal fanatický amatérský zahrádkář a pěstitel, vyznavač přírodě blízkého pěstování a alternativního zemědělství, který se hrabal v hlíně i po nocích. Dokonce jsem prodával i přebytky vlastnoručně vypěstované zeleniny a ovoce. Úroda a výnosy samozřejmě ani zdaleka neodpovídaly vynaloženému úsilí – byla to pěkná dřina, ale neskutečně mě to několik let bavilo a stále se k zahradničení ve vlnách vracím. Neznám nic lahodnějšího než plody z vlastní zahrádky.

Vždycky jsem tvrdil, že jsem panelákové dítě a že mi to vyhovuje a nehodlám na tom nic měnit. Určitě bych nikdy nešel bydlet na venkov do nějakého starého, ale ani nového, rodinného domu, který musíte donekonečna udržovat a opravovat. V paneláku je oproti tomu pohoda, žádné starosti, téměř nulová údržba. Dokonce jsem poskytnul rozhovor pro rádio BBC o výhodách bydlení v paneláku. Tenkrát nemohli najít nikoho, komu se líbí bydlet v paneláku. Kromě mě. Po deseti letech od tohoto rozhovoru jsme se přestěhovali na venkov a nyní, již několik let, šťastně žijeme ve starém kamenném domě, který je zanesen již na mapách prvního vojenského mapování z doby Marie Terezie. Ale to je dlouhý příběh, na který se možná ještě někdy dostane.

O psech a kočkách jsem již psal. Jako dítě vyrůstající na panelákovém sídlišti, jsem se vždycky tak trochu bál i štítil slepic. Ptáci vůbec mi přišli divní a nebezpeční, ostatně jsou to přímí potomci dinosaurů. Nesnášel jsem útočné husy, krocany, kohouty a bál se jich. Moje mamka nám stále dokola vyprávěla, a dodnes vypráví, svůj hororový zážitek z dětství, jak jí honily a štípaly husy. Před pár lety jsem musel přehodit slepici, která utekla sousedovi, zpátky přes plot a byla z toho asi půlhodinová operace. Nasadil jsem si rukavice, abych se jí nemusel dotýkat. Křídly mě plácala do obličeje, jak jsem se jí snažil chytit – nechutné. Nakonec se mi ji nějak podařilo nabrat na lopatu a přehodit přes plot. Byl to pro mě opravdu velmi intenzivní, stresový zážitek, u kterého jsem se pěkně zapotil. Chovatelé drůbeže mi přišli jako vrchol úchylnosti. Jak někdo může mít zrovna tohle jako koníčka? Snad jedině nějací narušení jedinci.

Asi tři roky po chytání slepice jsem jel poprvé na výstavu slepic. A krátce poté, si pořídil malé hejno krásných, ušlechtilých a statných hempšírek v barvě indiánského léta od toho nejlepšího chovatele. Jsou to naše slepičí holky a s láskou se o ně staráme. Chodí za mnou jak pejsci, hlavně když tuší, že dostanou něco dobrého, klidně zobou z ruky a některé se nechají i pohladit. Mají nádherně hebké, na dotek moc příjemné peří. Jsou to takové naše malé přítelkyně, které bychom ani za nic nikomu nedali. Nedávno k našim „indiánkám“ přibyly i „černošky“ – nádherné, černé krasavice maransky, které mají kovově černé peří se zelenkavým nádechem, a které nám snáší vajíčka s čokoládově zlatou skořápkou – naše zlatá vejce.

Díky vysoké reakční rychlosti, jsem byl docela dobrý sprinter, a z bloků jsem vyletěl vždy jako první. Ale všechny tratě, delší než 60 metrů, pro mě byly již dlouhé. Takovou čtyřstovku jsem už dobíhal v hlubokém záklonu a posledních 100 metrů jako bych dupal na místě. Nemluvě o patnáctistovce nebo dokonce o třech kilometrech. Jako studenti tělesné výchovy, jsme na vysoké škole museli plnit různé limity. Kromě jiného i uběhnout 3 kilometry pod 12 minut. Na to už musíte mít v nohách trochu naběháno. A to jsem tedy neměl. Jen tak z voleje, to většina normálních lidí nedá. Takže test jsem musel opakovat a splnil ho s odřenýma ušima až napodruhé. Dlouhým tratím jsem se prostě vyhýbal, jako čert kříži. Nechápal jsem své spolužáky, kteří mě lákali na 12 kilometrový výběh kolem přehrady za městem, a po návratu nadšeně vyprávěli, jak si to užili. Mě, po pár set metrech, začalo píchat v boku, lapal jsem po dechu a svaly, zaplavené kyselinou mléčnou, mi pěkně ztuhly. Byl jsem si jistý, že běh na dlouhé tratě, je disciplína, která mě nikdy neosloví. Dnes běhám v lesích a divoké přírodě Českého krasu okruhy od 5 do 20, někdy i 30 kilometrů a užívám si to, zaběhl jsem si i maratón a několik půlmaratonů. Dnes už také vím, že běhat se dá i na větší vzdálenosti s lehkostí. Dokonce můžete zažít i chvíle, kdy máte pocit, že letíte.

Stačí? V seznamu negativních splněných přání bych mohl pokračovat ještě dlouho. Jejich kouzlo a tajemství spočívá v tom, že většina z nich se časem mění na přání pozitivní a žádoucí.

Prostě protipóly k sobě mají paradoxně nejblíže. Je dobré to mít na mysli.

Když se k něčemu negativně vymezujete, tak právě zapínáte velmi silný magnet, kterým si danou věc přitahujete do svého života.

A jak poznáte, že máte dané téma vyřešené?

Jednoduše vás přestane vzrušovat. Prostě k němu budete mít neutrální vztah a zmínka o něm ve vás již nebude vyvolávat žádnou negativní emoční odezvu.

A jak jste na tom vy? Je něco, čemu se rozhodně nikdy věnovat nebudete, protože přece všichni vědí, že je to pěkná hloupost?

Co je tou vaší oblíbenou negativní mantrou?

 

Přidat komentář