Ekologická alternativa klecového chovu (dětí)

Všichni ji důvěrně známe – dřevěnou klec na děti, které se eufemisticky říká dětská postýlka.

Malé vězení pro dítě, zdánlivě užitečné zařízení na odkládání dětí pro rodiče. Především však ideální nástroj, zvláště pokud je dítě v kleci navíc ještě uvězněno v samostatném pokoji, pro vytváření budoucích vystresovaných konzumentů antidepresiv a citově deprivovaných klientů různých psycho-poraden.

Také jsme našim prvním dětem pořídili krásné dřevěné klícky. Záhy jsme však zjistili, že to moc nefunguje. Děti usínaly s maminkou při kojení, ale když je chtěla přenést a položit do postýlky, tak se vzbudily. Tak moje milovaná žena přišla na nápad, že bude s dětmi v malé dětské postýlce usínat také. Stačilo skrčit nohy a trochu nepřirozeně se zkroutit. Drobným nedostatkem této metody byl fakt, že když se z postýlky pokusila vylézt, což byl bezmála akrobatický výkon, tak se děti většinou opět vzbudily. Někdy tam spala s nimi, ale to také nebylo nic moc – koukat dvě hodiny do stropu zkroucená v dětské postýlce. Navíc jsme děti nechtěli odkládat do postýlky ani přes den. Jiná, dříve doporučovaná, metoda nechat dítě „vyřvat“ (tím se myslel zoufalý, srdceryvný pláč, vyvolaný šíleným strachem z opuštění), aby si „posílilo plíce“, se nám vždycky zdála podezřelá a navrhovaná nejspíše těmi lidmi, na nichž byla v dětství tato metoda také páchána.

Nakonec všechny naše děti stejně spaly společně s námi, v naší posteli. Okopávání hlavy dětskýma nožičkama ve spánku je jeden z nejkrásnějších, každodenních zážitků vůbec.

Ale co přes den, když potřebujete udělat spoustu věcí, uklidit a navařit?

Zde je několik řešení. Každé má, podle zdatnosti maminky a věku dítěte, své výhody a nevýhody. Uvěznění do autosedačky nebo do houpací lehačky děti většinou moc dlouho nevydrží. Nošení těch nejmenších, čerstvých miminek v indiánském šátku je fajn, ale u těch starších už může být méně praktické a hlavně záda maminky vezmou postupně za své. Zdatné maminky, s ocelově silnými pažemi, mohou své dítě držet v jedné ruce na boku a druhou rukou provádět všechny potřebné práce – vařit, mýt nádobí, krájet, …. moje žena to takhle vydržela i několik hodin denně. Doporučuji vyzkoušet tatínkům, aby porovnali své síly se svojí „slabší“ polovičkou. Také jsem to jednou zkoušel. Můj rekord byl asi pět minut, než se mi z ruky, pod tíhou našeho desetikilového batolátka, stal znecitlivělý kus dřeva. Také jsme vyzkoušeli různé kupované síťované a jiné ohrádky, ale ani v těch se našim dětem moc nelíbilo.

A pak, jednoho dne, měla moje žena geniální vhled: „Uděláme velký výběh!“ Potřebovala tehdy uvařit a naše dítě neustále všude možně a nepředvídatelně padalo. Proč ne, pomyslel jsem si. Přece jenom vařit s dítětem, které, sotva se otočíte, udělá přemet, navíc tam, kam to vůbec nečekáte, se zdálo i mě trochu nebezpečné.

Moje žena tedy skoupila několik dětských postýlek a ohrádek, rozebrala je, jednotlivé díly svázala k sobě a vytvořila úžasný dětský výběh přes polovinu obýváku a kuchyně, navíc přirozeně propojený s terénní překážkou gauče do tvaru L. Dno výběhu bylo pokryto potaženými molitany a dekou, takže naše batolata se mohla válet a padat ostošest. Těm nejmenším dětem zabere několik hodin, než se dostanou z jedné strany výběhu na druhý. Starší si v něm v bezpečí mohou nacvičit své první krůčky.

Náš nejmladší klučík si oblíbil metat salta z gauče přímo na molitan. Je fakt, že maminka trochu strnula v šoku, když viděla jeho akrobatické číslo poprvé. Ale když mu to tak hezky šlo, tak jej salta nakonec nechala provádět.

Jsou tu i další výhody. Stále na dítě vidíte a i dítě má maminku stále na dohled, takže je klidné. Krátké krize jsou ihned zažehnány – maminka odskočí do výběhu a dítě nakojí nebo si s ním chvíli pohraje. V případě potřeby můžete do výběhu hodit pár dřevěných vařeček, kastrůlek na hraní, krabici, do které si může dítě vlézt, případně pohodit i kus tvrdého pečiva, za které byly naše děti vždy moc vděčné. S tím jak dítě roste, lze výběh flexibilně upravovat, zvětšovat akční rádius dítěte, případně ohradit třeba jenom prostor krbu či sporáku. Časem výběh zrušit úplně nebo opět upravit pro dalšího potomka.

Přehrazení prostoru výběhem má i další přednosti pro dospělé a starší děti. Zde hodně záleží na bytových dispozicích a architektově kreativitě při prostorovém návrhu výběhu. U nás například vždy, když se chceme dostat do kuchyně, musíme hrazení 2x překročit – tzn., jdeme-li tam a i zpět, tak celkem 4x. Hrazení tak musíme překračovat i více než stokrát denně. Pro toho, kdo vaří (moje žena) a chodí do spíže a do lednice, které jsou umístěné jinde, jdou počty do tisíců. Je to vynikající trénink na běh přes překážky. Navíc moje žena, protože většinou vaří pro 8 až 10 lidí (bývá nás doma hodně), často nosí i desetikilové hrnce. Přeskočit ohrádku s hrncem, plným horké polévky, je už slušný výkon i na vrcholového atleta. Naše babičky, kupodivu, z přeskakování už tak nadšené nejsou.

Také se dobře pozná, kdo je ten den už trošku unavený. Dotyčný lehce zaškobrtne kolenem či prsty u nohou o hrazení a už odpočívá na vystlaném dnu výběhu. Tedy pokud zrovna nespadne na jeho vnější stranu, tam už je dopad trochu citelnější.

Výběhové know-how přenesla má moudrá žena i na oblast spaní. Jejím patentovaným řešením je velká spací ohrada přes letiště na spaní, kam se vejde maminka, tatínek i miminko, případně celá rodina. Rodiče si pak mohou přispat a batole po sobě nechat v klidu lézt a hopsat aniž by museli mít obavy, že dítě spadne z postele.

Výběhem odlehčíte sobě, dětem i celému chodu domácnosti. Než se rozhodnete pořizovat klecovou postýlku, tak si vzpomeňte na to, že chov dětí ve výběhu je pro jejich přirozený vývoj určitě zdravější, ve výběhu jsou i šťastnější a celkově jej snáší mnohem lépe než klecový chov.

Přidat komentář