Kuny aneb V divočině venkova II. – Savci, šelmy a dravci

Divočina. Divoké prase s espresem v kopýtku hledí otevřeným oknem do kuchyně mojí ženy, která nese v ruce pekáč buchet. Ilustrace.
Divočina.

Hlavním symbolem toho, že bydlíme v divočině venkova, pro mě bylo nastěhování kun do naší střechy.

Hlavně poté, co si následně založily rodinku. Ve střeše dělaly takový rámus, že to vypadalo, že tam pořádají snad nějaké závody a neustále se u toho ještě hašteří a dohadují. Já však usínal s vděčností, blaženým úsměvem a pocitem, že máme přímo doma přísně chráněná stvoření, která mají dokonce mláďata. Mojí dětinskou radost z divočiny a naivitu panelákového dítěte však ostatní členové domácnosti zdaleka nesdíleli.

Za chvíli začaly kuny běhat přímo po sádrokartonovém a dřevěném obložení podkroví, dětem přímo nad hlavou. Pocit, že vám v noci spadne kuna přímo na hlavu už tak příjemný nikomu nebyl.  Žena se také bála nechávat otevřené střešní okno, pod kterým spíme v ložnici, aby na ní nějaká kuna neskočila přímo ze střechy. Marně jsem jí vysvětloval, že pod střešní krytinou je kunám mnohem lépe a že by na ní kuna spadla leda tak nechtěným omylem a vyděsila by se minimálně stejně jako ona sama. Na to jsou však kuny moc šikovné a zároveň plaché a tak se tedy nemusí ničeho obávat.

Navíc, máte-li doma vlastní kuny, tak se nemusíte bát, že půjdou po vašich slepicích.

Ty totiž chodí chytat k vašim sousedům. Na to, aby lovily „vlastní“ slepice, jsou příliš mazané. Moc dobře ví, že slepice také snáší vajíčka a že si je mohou dávat k snídani stejně jako vy. Přece nebudete tak lakomí, abyste se o vajíčka nepodělili s vaší kuní rodinkou. Náš automechanik, který také bydlí na samotě, mi říkal, že na půdě, kde měli kuny, našel 47 vajíček. To už je slušná zásoba. Šikovné kuny si všechna vajíčka pěkně odnesly, aniž by je rozbily. To jenom až se budete jako já občas divit, že vám ty slepice nějak nenesou, i když se jim jinak daří výborně.

Vystřízlivění z nadšení z přítomnosti kuní rodinky se dostaví ve chvíli, kdy zjistíte, že v zimě vám střechou silně profukuje díky kompletně rozcupované, zničené a na mnoha místech i zcela chybějící izolaci. Podkroví začne postupně silně zapáchat výkaly a močí, která prosakuje až do vnitřního obložení. Natahané dobroty a zbytky ulovených ptáků a hlodavců vůni také nepřidají. Tak jsme museli v létě opravit střechu a našemu hlídacímu psu umožnit obíhačku kolem celého domu, aby se k nám kunám již tolik nechtělo. Větve ořešáků, které přesahovaly nad dům, a ze kterých mohly kuny pohodlně přebíhat na střechu, bylo rovněž nutno ořezat.

Místo toho si kuny nalezly azyl pod kapotami zaparkovaných aut v naší „garáži“ pod starou hrušní.

Zde svými ostrými zoubky, zřejmě z nudy za dlouhých zimních večerů, opakovaně nakousávají měkké hadičky různých rozvodů. Jakmile přestane fungovat posilovač brzd nebo auto nějak netáhne do kopce, tak už většinou tušíme, čím to asi bude.  Řeklo by se pár hadiček, ale jejich výměna je poměrně finančně nákladná zábava.

Jediné, co kuny odradí od pobytu pod kapotou auta je chemická záchodová „vůně“ mořské brízy.

Musí být asi dost jedovatá, když odradí i kuny. Člověk by řekl, že dělá této vůni antireklamu, ale opak je skutečností. Účinnost vůně se u řidičů i automechaniků v širokém dalekém okolí tak rozkřikla, že gelový „osvěžovač vzduchu“ je neustále beznadějně vyprodán. Kunám totiž vadí právě jen tato konkrétní chemická vůně oceánu a žádná jiná na ně nezabírá. Navíc ji musíte opakovaně dokupovat a obnovovat, protože díky teplu v motorovém prostoru auta se vůně poměrně brzy odpaří.

Ale máme tu i mnohem větší savce, dravce a šelmy.

To jenom abyste si nemysleli, že v naší blízkosti žije jenom nějaká malá havěť. Na procházce v okolních lesích a polích můžete potkat divočáky, srnky, občas sem zabloudí i stádo muflonů. Jednou se přímo u našeho plotu procházela celá rodinka asi osmi divočáků. Divoká prasata mi také dělají společnost, když běhám po lesích v okolí. Musím trochu víc dupat a funět, aby o mně věděla, když probíhám jejich teritoriem. To aby se včas vyplašila a ze samotného strachu a vyděšení na mě omylem nezaútočila. Ještě nebezpečnější než divoká prasata jsou myslivci, kteří je nahánějí a loví. Už několikrát jsem musel měnit trasu běhu, abych se vyhnul jejich loveckým manévrům a nevběhl přímo do nastražené leče. To pak běžím tak nějak přikrčeně a raději vydávám velký hluk a občas i něco vykřiknu, aby si mě náhodou někdo nespletl s divočákem. Myslivci v honitbě v okolí naší obce zastřelí téměř sto divokých prasat ročně. Pravidelně si stěžují na jejich přemnožení, o které se samozřejmě předtím jejich vykrmováním, v rámci bohulibé péče o lesní zvěř, sami postarají.

Na poli za naším domem jsem jednou napočítal celkem 16 srnek. To by rekord. Jednou na mě dokonce nečekaně vyskočila srnka schovaná v houští pod oknem naší kuchyně. Myslím, že byla vyděšená ještě víc než já, a že jsem se pěkně lekl. A jednou se k nám dokonce zatoulalo obrovské stádo asi 70 introdukovaných muflonů.

Na jablkách v našem sadu se kromě sršní a vos občas napasou i krávy. Ty ale zdivočelé nejsou, jenom se čas od času osvobodí z oplocených pastvin a pak se vydají na poznávací výlet po okolí.

Nad hlavou nám často krouží dravci.

Vyhladovělá káňata již dvakrát zaútočila na naše slepice, které to však naštěstí díky své statnosti a otužilosti přežily.

Kmotra liška

Máme tu také požehnaně lišek. Už jsem několikrát zahlédl mihnutí huňatého liščího ocasu i přímo u našeho domu. Jednou liška stála přímo před naší vstupní bránou a chvíli se na mě zvědavě dívala. A pak líně, beze spěchu, pomaličku, šouravě odběhla. Sousedovi, který bydlí pár set metrů od nás, ukradla liška slepici za bílého dne právě ve chvíli, kdy opravoval střechu. Jako by věděla, že nemůže ze střechy rychle slézt. Když se slepicí v tlamě cupkala od jeho domu, tak se za ním ještě klidně otočila na rozloučenou.

V nedalekém, starém pískovém lomu si lišky vytváří nory, kde vyvádějí své mladé. Zrovna nedávno jsem viděl z příkopu u silnice vykukovat dvě krásná, malá liščátka. V době námluv, za zimních večerů, bývá slyšet zvláštní, trochu strašidelný, chraptivý a protáhlý liščí štěkot. Pokud zvuk liščího štěkotu neznáte a slyšíte jej poprvé, tak si můžete myslet, že právě někde někoho rdousí a dotyčný se pokouší volat o pomoc zoufalým, přidušeným vaaau. Nebo jako by někdo kvílel bolestí. Člověku z toho zvuku naskakuje až husí kůže. Přemýšlíte, jestli nemáte někomu běžet na pomoc a zároveň máte podivné, nepříjemně mrazivé tušení, že by to mohla být i nějaká zákeřná léčka.

Rysové, vlci a medvědi

Tak ty tu zatím žádné nemáme. Pomalu se však, jak známo, do naší malé země zase navracejí. Akční rádius těchto vrcholových predátorů je poměrně velký. Klidně si přebíhají mezi jednotlivými zeměmi a zcela ignorují hranice států, stejně jako všichni novodobí migranti.  A tak trpělivě čekám na první přeběhlíky z okolních míst jejich výskytu.

Ještě celkem „nedávno“, před pár miliony až desítkami tisíc let, se tu proháněli i jeskynní lvi, medvědi, vlci, hyeny, panteři nebo šavlozubí tygři a z býložravců dokonce i mamuti a lesní sloni. Myslím tedy, že vlkům nebo rysům by se u nás taky líbilo. My lidé se jich určitě bát nemusíme. Vlci jsou většinou velmi plachá zvířata. Jakmile vlk zjistí přítomnost člověka, tak hned uteče. Člověk vlka zaregistruje spíše díky nastraženým fotopastím. Je však jasné, že nehlídaná stáda pasoucího se dobytka jsou pro vlky až příliš velkým lákadlem. V takovém případě postačí přítomnost pasteveckého psa nebo člověka. Vlci pak loví spíše lesní zvěř a fungují jako jakási lesní zdravotní policie.

Abyste však nepropadli dojmu falešného bezpečí, tak Vás musím upozornit, že v divočině českého venkova se přece jenom pohybuje jeden extrémně nebezpečný predátor.

Je to jediný skutečně nebezpečný savec, šelma i dravec v jednom, na kterého si musí nejen ostatní tvorové, ale i my sami, dávat opravdu dobrý pozor…

… člověk sám.

Diskuze

Přejít nahoru