Dědo, proč nejíš?

 

Můj praděda byl kovář, kterému se i přes nástup socialistického režimu podařilo, jako jednomu z mála, zůstat živnostníkem.

Kovařina byla nejen žádané řemeslo, ale samozřejmě i náročná, těžká fyzická dřina, která utvářela velmi silné muže. A že byl můj praděda silák k pohledání.

Praděda byl jediným živitelem rodiny a tomu také bylo doma vše podřízeno.

Role v rámci rodiny byly jasně rozdělené a nikdo o ničem nediskutoval.

Jeho žena, moje prababička, se starala o chod domácnosti, vaření, úklid a výchovu dětí. Praděda zase zajišťoval rodině obživu a ochranu.

Krátce po válce musel chránit svoje tři dcery,

Aduši, Květuši a Miluši, moji budoucí babičku,

i před „osvoboditeli“ z Rudé armády. Sovětští vojáci se většinou moc nenamáhali rozlišovat mezi osvobozenými a poraženými a na „osvobozených územích“ si často brali, co chtěli, znásilňovali nebo dokonce i zabíjeli ty, co se jim vzepřeli.

Mužský princip, který v rodině zastupoval, byl nepřehlédnutelný.

Snad i proto, že v rodině, kde měl na krku čtyři ženské, tak přirozeně vyvažoval ženský a mužský prvek. Současné moderní fenomény, jako jsou snahy o emancipaci žen ve všech možných oblastech, feminismus nebo genderová hyperkorektnost, by pro mého pradědu byly nejspíš něčím, co by vůbec nebyl schopen pochopit.

Narodil se na konci 19. století a vyrůstal v době, kdy mužské a ženské role byly stále ještě poměrně jasně oddělené.

Dnes se rozdíly mezi oběma rolemi postupně stále více stírají. Ženy se plně etablovaly v mužském světě, mnohdy vydělávají i víc než muži, jejich partneři, a muže už téměř na nic, snad kromě sexu, a občas už ani na ten ne, nepotřebují. Za úspěch v mužském světě se však platí tvrdá daň v podobě ztráty ženskosti a ženské energie. Příliš zaměstnané maminky – manažerky přenechávají péči o své děti chůvám či různým institucím určeným pro odkládání dětí. Cenou za kariéru je tak často nezbytná nutnost alespoň částečného potlačení mateřského citu, tak důležitého pro zdravý vývoj nejmenších dětí.

Posílení mužského prvku u žen, a s tím související absence jejich ženské energie, se pak nepřímo projevuje větší zženštilostí mužů, kteří již nemají potřebu zastávat klasické mužské role. Niku, původně čistě mužských rolí, čím dál tím víc obsazují ženy a o mužskou, fyzickou práci muže zase pro změnu připravují stroje.

Za všechno se platí.

I za emancipaci a za pokrok. Ženy se pak diví, že nemohou najít pořádného chlapa. Osamoceny zůstávají zvláště pak ty nejvíc sebevědomé, schopné a úspěšné, protože v jejich očích žádný muž neobstojí.

Můj praděda byl ještě pořádný chlap ze staré školy, žádný přecitlivělý „ženomuž“.

Paradoxní je to, že ani takového muže by dnešní, moderní, emancipovaná žena jen tak nevydýchala.  Ideální muž by měl být podle nároků moderní ženy nejenom chlap, jak se patří, ale také citlivý, naslouchající, tolerantní a chápající partner s porozuměním pro potřeby ženy. Muž, který se stejnou měrou podílí na chodu domácnosti i na péči o děti. To jde bohužel tak trochu proti sobě. Citlivých a chápajících drsňáků moc není. Něco za něco.

Jednou můj praděda seděl při obědě nehnutě před jídlem a díval se před sebe do prázdna.

Čekal minutu, dvě, tři… a stále si do úst nevzal ani sousto. Jeho malý vnuk, můj budoucí táta, se ho udiveně zeptal:

„Dědo, proč nejíš?“,

Na to praděda jenom suše odtušil:

„Nemám příbor!“

Prababička s omluvným výrazem hned přiskočila a příbor mu podala.

Mimochodem, ten příbor měl praděda na dosah ruky v příborníku přímo za sebou.

Stačilo, aby se pro něj jenom trochu natáhnul, ani by se nemusel zvedat ze židle.

Ano, to byly ještě zlaté časy, kdy byla živiteli rodiny prokazována patřičná úcta.

Nevím proč, ale moje milovaná žena tuhle historku a její výchovně nevýchovný aspekt nemá moc ráda.

Že by si to spojila s tím, že můj taťka si dodnes neumí sám uvařit ani čaj? Že bych snad i já vykazoval nějaké podobné příznaky?

Věci měly v životě mého pradědy svůj pevný řád, měl svoje rituály a zvyky.

Například každou středu si na sebe vzal oblek a šel si do hospody zahrát karty.

Každý den vykouřil 60 cigaret bez filtru, legendárních Partyzánek, pro které, den co den, posílal svého vnoučka.

Každý den si také po obědě zdřímnul.

V oblíbené pracovně vedle kovárny si sedl ke stolu, rukou si podložil hlavu a dřímal. Velmi důležitým úkolem mýho taťky bylo od něj opatrně odhánět mouchy, aby ho ve spánku nerušily. To víte, v kovárně, kde se podkovávali i koně bylo much jak much. Dnes je popolední spánek znovuobjevená moudrost našich předků a opět se doporučuje jako něco přirozeného a zdraví prospěšného.  A také jako něco, co paradoxně zvýší i naši produktivitu a dobije nás energií pro celý zbytek dne. S ohledem na to, že jsem zvyklý vstávat hodně brzo ráno, tak i já si ho, když mám tu možnost, moc rád dopřeju.

Můj praděda nebyl žádný svatoušek a občas byl taky pěkně nevrlý. Zvlášť pak, když ho musel jeho vnuk probudit a vyrušit v době jeho poledního odpočinku. Třeba kvůli nějaké neodbytné zákaznici, která ho opakovaně otravovala s nějakou hloupostí. To si jen pro sebe zamručel:

„Krááva jedna pitomá, co zase chce.“

Vzápětí ji však, jako správně zákaznicky orientovaný živnostník se školou z první republiky, bodře uvítal:

„Dobrýýý deeen, paní Nováková, přejete si?“

Jeden jeho „zvyk“ měl ale můj taťka nejraději. Děda totiž na dvoře kovárny pravidelně „ztrácel“ papírové koruny a tříkoruny, aby udělal radost svému vnoučkovi. To bylo tehdy pro malého kluka spoustu peněz. Praděda byl z doby, kdy muži své city nedávali příliš na odiv. City ke svým nejbližším dával najevo spíše nepřímo právě takovými věcmi.

Práce v kovárně nebyla pro žádný měkoty.

Můj praděda měl taky pěkně tuhý kořínek. Přežil nasazení v bojích první světové války. Jednou byl ukrytý pod lafetou děla, když přímo vedle něj procházeli vojáci nepřátelského vojska. Snad ho tenkrát zachránila ta stříbrná pětikoruna, kterou nosil pro štěstí celou válku u sebe. Tu pětikorunu z roku 1900 mi odkázala prababička, abych na něj měl památku.

Jako kovář denně, většinou ještě s cigaretou v puse, bušil do kovadliny. Několikrát ho při práci také kopl kůň. Přesto se na tehdejší dobu dožil poměrně vysokého věku 75 let.

Teprve nedávno jsem se o pradědovi dozvěděl ještě jednu historku, která mě zanechala v němém úžasu.

Až doposud si můj taťka tuhle neuvěřitelnou příhodu nepochopitelně nechával jen pro sebe.

Jednou byl můj praděda divákem na silácké exhibici našeho nejslavnějšího siláka a zápasníka všech dob – Gustava Frištenského.

Právě mělo dojít k ukázce disciplíny zvané trh činky jednou rukou, tzv. „one-arm snatch“, kdy jednou rukou musíte zvednout činku ze země nad hlavu. A světe div se, můj praděda se nechal vyzvat k soutěžení s největším silákem v zemi a vystoupil na pódium.

A teď hádejte, jak těžkou činku zvedali. Co myslíte? 30kilovou? 50kilovou? Tak to se podržte.

Tou jednou rukou prý zvedali mnohem víc. Snad kolem 80 kg, možná ještě víc!!!

Nepochopitelné!!!

Nemožné? To ne. Světový rekord Charlese Rigoulota, francouzského siláka z oněch dob, činil 253 liber, tj. asi 114 kg. Tento rekord mimochodem zůstal dodnes, již téměř 100 let, nepřekonán. Čtenář, jehož koníčkem není zvedání železa v posilovně, si to může představit jako činku, která má místo kotoučů dva 50kilové pytle se zrním nebo s cementem. A teď si představte, že to máte zvednout jednou rukou ze země nad hlavu. Jenom odlepit takovou zátěž od země by byl už sám o sobě výkon. A trh nad hlavu? Na to už musíte mít obrovskou sílu a setsakra dobrou techniku.

Zůstává nad tím rozum stát, ale nakonec ten jednoruční trh zvládli oba dva,

a tak vzápětí soutěžili v maximálním počtu opakování, která zvládnou v řadě za sebou.

Gustav Frištenský zvládl těch opakování 11, můj praděda „jen“ 10.  

Tady je možná ten důvod, proč jsem kdysi „omylem“ vyhrál na střední škole siláckou soutěž „Vazbič roku“, i když jsem žádný vazbič rozhodně nebyl. Asi se ve mně v tu chvíli nějak záhadně probudily pradědovy geny.

Praděda se ještě narodil do doby, kdy muži byli skutečnými chlapy – mužnými muži a ženy ženami, alespoň většinou.

Dnes je to trochu zamotanější a siláci jsou téměř na vyhynutí. Pokud už muž nějakou tu sílu má, tak si ji většinou musí pěstovat tak trochu uměle, třeba cvičením v posilovně. Přirozených příležitostí a prací pro siláky prostě ubývá.

I když znám svého pradědu jen z vyprávění, tak často na něj rád vzpomínám.

Někdy mám pocit, jako by tu byl stále s námi. Ostatně, přece jenom, mi v žilách koluje taky jeho krev.

Představte si, co se mi zase dneska stalo. Tomu nebudete chtít věřit.

Sedím u společné večeře, mám před sebou jídlo a čekám. Čekám minutu, dvě, tři a… nic.

Nakonec jsem si ten příbor musel podat

sám!!

To už je poněkolikátý! Kam to jenom ten svět spěje.

Chudák můj praděda se z toho musí obracet v hrobě.

2 Comments

  1. Irena Nová on 24.5.2018 at 20:28

    Nádherný článek. Jak po jazykové tak obsahové stránce. Moc se mi líbí Váš vztah k předkům a schopnost Vaší rodiny předat potomkům vyprávěním informace o životě praprarodičů. Moje rodina to nedokázala a já mám velmi kusé zprávy i o životě prarodičů, kteří jsou o generaci blíž.

  2. Petr Beztíže on 26.5.2018 at 7:26

    Ireno, děkuji Vám za milý komentář. Jsem rád, že se Vám článek líbí.

    Některé historky jsem od rodičů slyšel snad už stokrát a stejně si je vždycky znovu rád vyslechnu. Co se týče informací ze života prapředků, tak většinou jsme odkázáni pouze právě na vzpomínky těch stále ještě žijících. Taková rodová kronika, vedená alespoň pár století, to by bylo zajímavé čtení.

Přidat komentář